|8.Červená zóna | Co se s námi sakra stalo?

3. july 2014 at 0:24 | Frankie Gray |  Červená zóna.

"Tereza"

Slyšela sem lupnutí světla, někdo tu zase rozsvítil což mě probudilo. Otevřela sem oči a podívala se směrem ke vchodu do místnosti. Stál tam generál, pozoroval mě. Hodila sem na něj lítostný pohled. Že by sem se opravdu vzpamatovala? Nebo ne? Ukázal mi ať se zase usadím na židli u stolu, jak poslušný pejsek sem to udělala. Nějaký voják tam generálovi donesl židli a ten si hned sednul naproti mně. Pozoroval mě, a já ani nemám tu sílu se mu podívat do očí. "Jeden mrtvý, jeden ve vážném stavu, o další pochyb že se vrátí a vy tady v tom lepším případě na svěrací kazajku." Promnul si obličej. "Upřímně řečeno, takhle se to tady ještě nikdy nesralo." Dodal a já sem raději mlčela, už nemám sílu na něj vztáhnout ruku, natož na něj řvát. Je to pryč, moje ego, všechno. "Že by 24 hodin tady udělalo svoje?" zeptal se mě ještě, já se pořád ale dívám někam stranou i kdybych věděla co na to říct, stejně nevím, nejsem si jistá, to se mi ještě nestalo.

Hlavně to abych nevěděla co mám nebo nemám dělat, bože, pomoz mi. "Výborně, takže tady jsme asi skončili, najde vám náhradu, tímhle vás zbavuju postu kapitána." V tenhle moment mě nehorázně zamrazilo, měla sem sto chutí zase začít brečet jak malá holka. I tak mi tekli po tváři slzy ale vůbec sem se k tomu nevyjadřovala, raději. "Budete stále v jednotce ale kapitánem jednotky bude někdo jiný, a… ano ještě vám mám říct že Michael z vaší jednotky odešel a odešel už i armády, neříkám že je to pěkné ale byl na tom místě, stejně jako vy a to dělá svoje." To bylo poslední co řekl a zase odešel. Přišel zamnou poslední známej kluk z jednotky, která byla moje, už není a řekl mi že mám jít s ním. Opět jsem šla jak poslušný pes, přitom jsem se dívala všude kolem strašně ublíženě, došli sme s klukem až do skladu, byli tam další dva kluci který já vůbec neznám a řekli že teď jsme ve stejné jednotce. "A..aha.. a kde je náš kapitán?" zakoktala sem a nervózně jsem se na ně dívala, přičemž sem si z očí utírala slzy. "Netuším, jsme pod velením nějakýho nadporučíka." Prohlásil jeden z těch kluků, povzdechla sem a promnula jsem si zdeptaně obličej. Nevím co čekám, nebo spíš koho čekám že příjde a už je mi to vlastně i jedno. Čekáme tam už asi čtvrt hodiny, chvilku na to příjde takový zvláštně namakaný chlap, ještě jsem ho tam pořádně neviděla, to je asi on, ten nadporučík. Postavili sme se všichni do latě a on si stoupnul před nás. Jak by to vždy mělo být, jsme zasalutovali. "Jsem Nadporučík Shawn Roberts. Odedneška vedu tuhle jednotku." Prohlásil a ve mně se zlomilo všechno i to co ve mně pravda nikdy nebylo, tiše sem povzdechla a sledovala ho. "Po událostech co se zde za posledních 48 hodin událi, se Generál rozhodl všechno více méně pozměnit a proto jsem tu já." Prohlásil takřka s ledovým klidem, šlo na něm vidět že on si zjevně taky prošel svoje a mám taky takové tušení že on už v červené zóně byl a to minimálně jednou. Zaměřil se pohledem přímo na mě. "A podle toho co říkal, naše hlavní práce teď bude tady ve skladu." Chvilku sem přemýšlela proč tohle ale není čas se bránit, jenom jsem povzdechla. "Pane nadporučíku?" zamumlala sem poměrně potichu ale on mě slyšel a řekla bych že až moc dobře. "Ano?" Mírně povytáhl obočí a dál si mě pohledem přeměřoval. "Co bude naše první práce?" poklesla sem až na dno, teď už ve mně asi nikdo neuvidí ten vůdčí typ jakým sem bývala. Povzdechla sem a pak se pokusila o něco jako úsměv. Ale nic z toho. Už ani nemám chuť se usmívat, nebo ne usmívat, vlastně ani smát tak jako dřív. Je to o tom že se všechno mění ale jak se můžu změnit tak rychle? No nic, to je jedno. "No, první budeme muset přeskládat nějaké krabice a pak budeme kontrolovat zbraně jestli na nich nejsou vady, popřípadě je budeme opravovat a popřípadě upravovat." Pousmál se na mě a kouknul na ostatní, lehce sem sklonila hlavu. Mám pocit že s tím pláčem už sem trapná. Asi na tom nezáleží. Všichni sme tam stáli ještě asi 2 minuty a hned na to sme se vrhli do práce. Ty dva druhý kluky vůbec neznám a vidím je tu taky poprvé, asi jsou to nováčci. Už sem začala přeskládávat nějaké ty krabice, bůh ví co je v nich za bordel. Každopádně mám pocit že moje hlava chce na všechno zapomenout, nevím nějak si nevybavuju co bylo před tím. Ani si nejsem jistá jestli toho kluka znám nebo jestli sem ho prostě jenom nezahlídla a nepoznala až teď. Třeští mi neskutečným způsobem hlava, ale musím to nějak vydržet. Práce je přece práce a musí se splnit. Trvalo to asi 2 hodiny a měli sme hotovo. Nadporučík nás poslal ale hned potom na pokoje, myslela sem že toho budeme dělat víc a ne že to tak rychle zabalíme. Vyšla jsem tedy rovnou na svůj pokoj a nakračovala sem opravdu opatrně jakoby se něco mělo stát, jenom netuším co ale možná to na tom vůbec nezávisí.

"Adriana"


Baterka se odráží v místnosti a chvilku na to už míří na Starkovo tělo. Snažím se skoro ani nedýchat aby o mě ten člověk nevěděl. Světlo z baterky se na mrtvém těle zvětšovalo, takže jde vidět že se člověk blíží. "Sakra, kdo to mohl udělat?!" ozvalo se poměrně hodně zklamaným tónem. Přičemž sem čekala jestli onen člověk nebude baterkou svítit i kolem. Mám ale pocit že sem ten hlas, už někdy předtím slyšela. Mírně hluboký mužský hlas. Slyšela sem vlastně i ty kroky když k mrtvole přikračoval, slyším jak pokládá baterku na zem a kleká si. Moje šance! Ha! Taky o přetáhnu po hlavě a zdrhnu, jenomže kam? Teda vlastně proč bych měla chodit pryč? Tma v hlavě, skoro nic z poslední doby si nepamatuju, jenom útržky, nějaký lidi a to co si pamatuju nejvíc je to jak sem tu seděla a Stark mě mlátil košem do hlavy. Ach jo. Co to semnou je? Mám pocit že mi něco chybí? Nebo že se něco někde strácí? Vždyť, já ani nevím jak jsem tu dlouho? Ale nemůže to bejt dlouhá doba! To bych si přece pamatovala ne. Nějak sem si to neuvědomil a hlasitě sem povzdechla. Uslyšela sem prudký úskok dozadu a pak ránu jako prase. Přičemž baterka se válela na zemi předemnou a svítila mi užasle do obličeje, přitom se kývala ze strany na stranu. Musel spadnout. Rychle sem se zvedla, vytáhla kapesní Magnumko a zamířila na něj. Zjevně se udeřil do hlavy. Ležel tam naskládaný u toho divnýho lůžka kde asi předtím ležel Stark. Ale to už si nejsem jistá. Pomalu jdu k němu a mířím na něj zbraní. Nehýbe se ale že dýchá vidím, povzdechla sem potichu. "Co ste zač?!" houkla sem v domnění že ho to probere. Trochu sebou cukl. Není mu vidět do obličeje což mě poměrně dost stresuje. Má přes obličej šátek a na očí h sluneční brýle, jediný co je pěkně rozeznatelný jsou tmavý vlasy, dá se říct že prakticky černý. Na rukách má podobný rukavice jako já, maskáčový kalhoty a černou vestu, skoro jak nějakej policajt. Trochu jsem se přikrčila a udělala k němu ještě jeden krok. To byla chyba! Podkopl mi nohy když sem to nečekala a teď sem ležela na zemi i já a pěkně sem se třískla do zad. Tak to je fajn, strašně, oni mě tu fakt chtěj zmrzačit, nebo já už nevím, s jedním si užiju a pak ho umlátím k smrti, to je fajn. Druhej se kvůli mně málem přerazí a nakonec mi podkopne nohy, lepší to bejt nemůže. Zbraň mi při pádu vypadla z ruky. Cítím jak jde z těch otevřených železných vrat dovnitř čiré sluneční světlo, celkem mě to bodá do očí. Trochu je přivírám. Chlápek už ale stojí na nohách a míří na mě mou vlastní pistolí. "Co tu chceš?!" zařve na mě jedovatě a dost naštvaně, přičemž se volnou rukou drží za hrudník. Snažím se ho zaostřit, moc mi to nejde. "Mluv sakra!!" ohlídl se do dveří jestli tam někdo nejde. Stejně mu neodpovídám, nějak se mi do toho nechce. Stáhnul si z obličeje šátek a sundal si brýle. "Mluv!" zařval naposled. Nevím, je mi hodně povědomí, fakt hodně. Ale nemůžu si ho s ničím spojit. Chvilku se na mě naštvaně díval, pak stáhnul údivem ruku se zbraní k tělu. Nechápu tuhle reakci, už dávno mě mohl zastřelit. Bože, beztak zase nějakej kretén co mě chce znásilnit, jo to je fajn, doufám že tu dneska umřu. Nebo aspoň někdy. Přivírám pořád oči abych líp viděla, to světlo z venku je sakra silný až moc. Z ničeho nic se zatáhlo, možná je trochu víc mraků na obloze, pro mě je plus. Připadám si ale jakobych oblohu neviděla bůh ví jak dlouho. Kašlu na chlapa, zdrhla sem zase do vedlejší místnosti, kde sem nechala CheyTac-ku, přece jenom je to moje zbraň, to si ještě pamatuju. Zalezla sem si s ní zase do kouta a nic sem neříkala. Chlápek samozřejmě šel zamnou, ale pomalu bez toho že by stresoval. Dřepnul si předemně. "Pamatuješ si mě?" zeptal se. Připadá mi jakoby jenom tuhle větu říkal celou věčnost. "Ne…" řekla sem univerzálně a uhnula sem pohledem pryč.

"Cítím se jak jedna z nich." <- Předchozí kapitola | Následující kapitola -> xXx
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement