|7.Červená zóna | Cítím se jak jedna z nich.

3. july 2014 at 0:22 | Frankie Gray |  Červená zóna.

"Tereza"

DOPRDELE co to zase je?! Já ten budík snad rozbiju!! Bože takové krámy tady, kdo to sem dal vůbec. Hmátla sem po tom budíku a hodila ho někam do hajzlu, fakt zabiju toho co ho sem strčil. I když to zvoní snad každýmu v 6 hodin ráno, ale vždyť já sem ani pořádně nespala! I když ta moje momentální poloha je fakt zajímavá, než abych se probudila na posteli ležím tu na zemi s tenisovou raketou v ruce a s nohama pod postelí. To je fajn, hlavně že nevím co sem večer dělala, počkat … už vím. Pomalu jsem se posbírala ze země a promnula si obličej, už je mi trochu líp. Drápu se na nohy, raketu sem hodila na postel a pořádně se protáhla. Rozhlídla sem se po místnosti, kurva, ale to není můj pokoj. Někdo zamrčel na posteli tak sem se tam hned podívala. Michael! DOPRDELE?! Jak jsem se dostala do kámoščinýho pokoje? Michael něco zaskuhral, zabalil se do její peřiny a dál jí slintal na polštář, no fuj. Mám lehkej tik v oku, koukla sem směrem k oknu, je světlo, to je fajn. Na chodbě jsou slyšet hlasy, jakoby se nic nestalo, to je taky fajn. Bože, měla bych si jít hodit sprchu.

Rozešla jsem se pomalu ke dveřím a pomalu sem vzala za kliku abych ho neprobudila, vyploužila jsem se ven. Mířím zase na svůj pokoj, po cestě sem narazila na dva kluky z Rennerové jednotky, dívali se na mě a kroutili hlavo jakobych udělala bůh ví co, i když je fakt že nevím co se večer dělo když sem se probudila jinde než jsem usnula a ještě navíc, prakticky ozbrojená. Šla jsem tedy spát, když jsem došla do svého pokoje, všechno tam bylo rozházené a vlastně celkově vzhůru nohama. "Co se to tu kurva stalo?!" vždyť sem nebyla ožralá abych si nepamatovala co se stalo nebo snad jo? Ale to je kravina přece jenom sem nic nepila, nebo, je tohle jenom sen a já pořád spím? Taková usraná noční můra protože už mi to tu všechno leze na mozek? Někdo se hnul za závěsem, tak to kurva ne! Ihned sem zašmátrala po něčem co by se dalo použít jako zbraň a nahmatala sem jenom nůž, šupa! Hned sem ho hodila směrem k závěsu který byl od stropu až na zem a byl zatažený. Hned se ozvalo bolestné zaúpění. "HA!" ukázala sem tím směrem prstem jak malá holka, nejsem si jistá kam sem toho člověka trefila, ani nevím kdo to je. "A máš to!! Co máš co lozit do cizích ložnic?!" Osoba za závěsem sebou začala šachovat a zjevně ten člověk neudržel rovnováhu, začal sebou mlít a jak jde vidět zjevně uklouzl na mojí flašce vodky kterou jsem měla za závěsem! Chytl se závěsu a zabalen v něm se poskládal na hromádku na zem, samozřejmě měl ještě zapíchlí nůž, někde nejsem si jistá kam sem ho trefila. "To si děláš srandu ne?!" rozešla jsem se tedy k té hromadě která chvilkami připomínala oživlí sliz hnědého plyvajzu, už jenom podle toho jakou barvu měl ten závěs. Když sem chtěla závěs zvednout, vyplazila se na mě z pod něj ruka a pevně mě chytla za tu moji, lekla sem se tak až sem se z toho posadila na prdel! "Sakra, to bolí jak sviňa…" ozvalo se z pod závěsu, rychle sem ho strhla dolů a šlo to i s nožem. Můžu říct že takovou smrt v očích sem nikdy v životě neviděla. Ten pohled se mi zahrabal bůh ví jak hluboko. Seděl tam Renner, z hrudníku mu tekla krev, kdybych nebyla blbá a tak blbě nechtěla strhnout ten závěs asi by to nebylo tak špatný, tohle je děsivý jak sviňa. Díval se na mě takovým vážným a smutným pohledem. Chvilku sem přemýšlela, pořád mě držel za ruku, nějak sem nevnímala vůbec co se děje, jakoby se všechno kolem mě stoplo a já vůbec nevím co sem udělala a co mám dělat, nebo co nemám, nebo co bych měla. DOPRDELE JÁ CHCI PRYČ! Svět zamrzl, jakobych prostě nic neslyšela, všude kolem mě se line krev, přejíždím pohledem dolů a pak zase na něj, nevím co mám dělat, nevím moje hlava to už nebere!! Té krve je pořád víc a víc, jakobych fakt nic neslyšela, jakoby zpomalený záběr bez zvuku. Do místnosti začali vbíhat kluci, ostatní vojáci a táhli ho pryč, pořád mě držel, bylo to všechno tak pomalé, takový jakoby se všechno chtělo zastavit, nepouštěl mě, když už se ale vzdaloval nic jiného mi nezbývalo, zůstala sem tam sedět. Pořád tam někdo běhal, mě to přišlo ale jakoby to byl opravdu zpomalený záběr. Nakonec sem se podívala před sebe, očima jsem sjela na závěs a obrovskou skvrnu od krve a dívala se do ní jak do zrcadla, jakobych si nic neuvědomovala. Nevnímám, pořád se dívám před sebe, okno se mi vzdaluje stejně jako závěs a krev na zemi. Nějací kluci mě táhnou pryč, vůbec nevím co se děje. Mám asi fakt dost. Dotáhli mě do místnosti, přesněji řečeno do výslechové místnosti, zabouchli dveře a nechali mě tam sedět na židli. Pořád se dívám před sebe, musím se vzpamatovat, možná na to má dopad můj nedostatek spánku a nebo prostě mi to nemyslí a nebo jsem se nakazila, ale to nedává smysl, nemám od koho. Bože třeští mi z toho všeho hlava. Jakobych se nemohla ovládat, praštila sem hlavou do stolu před sebou a z očí se mi začali linout slzy. Zase sem viděla jak mě Renner drží za ruku, bože. Připadám si jako malá holka. Objala sem si rukama břicho a začala sem celkem hlasitě naříkat, jak jsem blbá, že chci pryč a nevím co všechno. Asi už je to tak, začala sem bláznit, skvěle. Pořád brečím a opírám se čelem o ten nerezovej stůl, nikdo se sem jak vidu nehrne, možná mě sem zavřeli abych se uklidnila. Někdo zhasnul světla, je t tma jak v prdeli. Ale co, ještě že tu mám ten stůl a židli, stejně sem z ní slezla dolů a vlezla si do rohu místnosti, kde si sedla objala si nohy a nějak sem zabrala.

"Adriana"


Pomalu sem začala otvírat oči. Už zase v tý místnosti bylo světlo. Vzpomněla sem si na to co se dělo předtím, byla sem unavená takže sem si to moc neuvědomila. Zamračila sem se a začala sem se zvedat ze země kde sem seděla. Hledala sem ho očima. Byl ve vedlejší místnosti a vypadalo to že mlát hlavou do zdi. Zatla sem ruce a zavrzala zubu. Uslyšel to. To byl taky účel, už zase nevím co dělám. "Tak a teď už beze srandy!" protáhla sem si ruce a zhluboka sem se nadechla, přičemž sem zavřela oči. "Přinesu tě tvýmu fotrovy po kouskách." Procedila sem skrz zuby. Uslyšela sem kroky mířící ke mně. Prudce sem otevřela oči, už stál předemnou. Zamračila sem se snad jako nikdy předtím, doufám že ze mě šel taky strach, ale na takových věcech je jasný že to nepoznám. "Co dít?!" zeptal se mě a já už jenom vrzala zuby jak nějaký skutečný zombík co se chystá někoho sežrat. Ani sem mu neodpovídala a prudce sem do něj žduchla, asi to byla celkem síla, posunul se zpátky do vedlejší místnosti. Rychle sem se natáhla pro svoji CheyTac, a vytáhla si z kapsy šátek, který sem si zavázala okolu pusy. Mám takovej ten stylovej jak je na něm jakoby držka od kostry. Pche, ani nevím kde sem ho sebrala. Stark už se ale hrne zase zamnou, udělala sem pár prudkých kroků k němu a sejmula ho koncem zbraně do hlavy. Hned se složil na zem ale zase se snažil sápat nahoru. "PO-KOUS-KÁCH!!" zařvala sem po částech. "Rozumíš?!" zařvala sem ještě víc nahlas, zase sem ho srazila pořádnou šlupkou do hlavy, takže neměl čas se ani zvednout. Pořád ho mlátím koncem zbraně, silou, velkou, ani nevím kde se ve mně taková zlost bere. Ne, tohle už není zlost, sem neskutečně nasraná! Už se skoro ani nehýbal, tak sem spomalila rány a pomalu sem se brzdila, všude byla jeho krev, ani se nepohnul, jenom se mu lehce, s hodně velkýma odmlkama zvedal hrudník. V ten moment kdy sem přestala sem se mu zadívala do očí. Sleduje mě těma očima, na to že sem ho znala teprve pár hodin, takhle smutný pohled sem u něj ještě neviděla. Stáhla sem si šátek z pusy, měla sem ji mírně pootevřenou, zhluboka sem dýchala. V těle mi pořád lítá adrenalin. Pořád sleduju jeho oči, zamrazilo mě a celkem hodně když mu začali týct slzy, i když sem mu ten obličej pekelně rozbila. Přejížděla sem očima i na jeho hrudník. Už se nepohnul, jeho oči se zadívali mím směrem a jak to říct, dohasínali. Strnula sem a pochvilce se sesypala na zem, na kolena a zbraní kterou sem držela jednou rukou sem se zapírala o zem. Nemůžu nic říct, nevím co. Začínám zapomínat na to kdo sem? Nebo mi tohle místo už začíná vymývat mozek? Možná sem taková normálně, jenom sem to skrývala, asi sem psychouš. Už sem v místnosti slyšela dýchat jenom sama sebe. Z ničeho nic zhasli světla, nikdo je nevypnul, teda myslím že ne. Z venku sem ani ty kurvy neslyšela, což je zajímavý, tohle je spíš mělo přilákat. Zasekla sem se když sem slyšela jak ve dveřích proluplo a pomalu se otevřeli, rychle sem sebrala zbraň a zalezla si za roh. Do místnosti začalo pronikat světlo baterky. Viděla sem díky světlu z venku stín, nebo spíš obrys, řekla bych že chlapa. Nejsem si jistá. Ale jedním si jistá sem, je to normální člověk, ti zmrdi neumí totiž svítit baterkou.

"Co ta věc chce?!" <- Předchozí kapitola | Následující kapitola -> "Co se s námi sakra stalo?"
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement