|6.Červená zóna | Co ta věc chce?!

3. july 2014 at 0:18 | Frankie Gray |  Červená zóna.


"Tereza"

Kráčela jsem onou chodbou k sobě a přitom jsem si přála aby se tenhle den nikdy nestal a aby bylo zase všechno ok. Napadlo mě zajít už konečně za tím klukem který se bojí krve, přece jenom jsem tam měla namířeno dřív než mě přepadl Renner, tedy spíš já jeho, debila.No dobře nebyl zrovna nejlepší nápad jít za Rennerem to byla moje vlastní blbost a měla jsem si to rozmyslet dřív než jsem to udělala, zdrželo mě to a to celkem dost, taky mě celkem zdržel Generál, klukovy jsem to slíbila ale všichni mě brzdí, idioti. Pomalu našlapuju tou dlouhou chodbou a přemýšlím jestli jsem přece jenom k Rennerovy nebyla moc krutá. Bylo poměrně ticho na chodbách už nebyl vlastně vůbec nikdo a já si jenom tak v klidu našlapovala. Ozvala se obrovská rána, z ničeho nic. Zasekla jsem se na místě a svět jakoby se prudce pohl z toho že se zastavil čas. Ta rána byla výstřel, ozval se někde ne moc daleko předmnou. Rychle jsem se rozběhla, myslím že ten výstřel vzbudil víc než polovinu lidí co momentálně spali, z pokoje toho kluka co se bojí krve vyběhl další kluk z naší jednotky a vypadalo to že se sebou sekne jak rychle z toho pokoje utíkal, zastavil se až u mě chvilku se na mě divně díval a pak se vytratil. Nechápala jsem a doběhla jsem do pokoje. Možná to bylo za trest nebo už fakt nevím, možná to bylo taky protože jsem neuměla projevit city. Padla jsem na kolena a z očí se mi spustili slzy, zakryla jsem si pusu abych nemohla křičet, přece jenom jsem já ta drsná. V ten moment jsem si taky vzpomněla na jeho jméno. Byl to Joey. Vím, nebo spíš jsem si naprosto jistá že nebyl nakaženej nebyl! Leží tam na zemi, spíš jenom jeho tělo, hlava je teď asi po celým pokoji, bože, proč on? Možná to nezvládl, ale sakra proč?! Doplazila jsem se až k němu a to tělo i když nemělo hlavu jsem obejmula a brečela jsem jako malé dítě, kousek od něj na zemi ležela zbraň. "Promiň Joey.." vykoktala jsem když jsem ho objímala, to tělo. Šlo z něj ještě teplo. Brečela jsem, už jsem nemohla jinak bylo toho moc, moc se toho stalo a s většinou z těch věcí jsem nemohla ani nic dělat. Vojáci kousek zamnou mě začali tahat od toho mrtvýho těla. Už nemůžu fakt ne. Vytáhli mě před pokoj a opřeli mě o protější zeď, byla jsem jak omámená a zapřela jsem se hlavou o dřevěnou desku co byla v té úrovni. Jak zhypnotizovaně jsem čuměla do stropu a z očí mi stále tekli slzy. Ten kluk byl vždycky tak milej ale o tom že se bojí krve mi měl říct hned ne až po tom co viděl takovej marast. Začala se mi třást brada, blbeček, schovala sem obličej do dlaní a brečela jsem zase o něco více, jakobych kňučela ozívalo se to celou chodbou, vojáci zatím jeho tělo odnesli pryč a dveře pro jistotu zavřeli, přišel generál i s tím klukem co byl s Joeyim na pokoji. Generál si ke mně klekl a položil mi ruku na rameno. "Nebyl nakažený, to pro vás musí být pozitivní ne?" strhla jsem jeho ruku ze svýho ramene. "Je mi to u prdele!!" zařvala jsem na něj a rychle jsem se zvedla, rozběhla jsem se do umývárny která byla na druhé straně kasáren. Míjela jsem vojáky kteří na mě trochu zvláštně čuměli, byla jsem totiž skoro celá od krve a taky pořád jsem. Došla jsem dovnitř a jak se tak zbrzděné rozhlížím a hledám sprchy vykoukne na mě z jedné nějakej voják. "Tohle jsou ale pánský sprchy hele!" houkl na mě, došla jsem k němu a ze sprchy jsem ho vyhodila, můžu říct že měl celkem velký nářadí, ale to je jedno, přetočila jsem kohoutek aby tekla jenom studená voda a vrazila jsem pod proud ze sprchy hlavu. Úžasnej pocit. Dobře uznávám už chci zase zpátky domů, vlastně už ani nevím kde je můj domov, sakra, jsem tu pěkných 5 let, na což jsem zase úplně zapomněla. Stojím tam dál v té sprše a ta ledová voda mi hezky doráží na hlavu, chce to klid, jasně, klid kterej nemám.

Takže si to shrneme, dneska se toho podělalo celkem hodně, a já sem zatím byla asi u všeho. Nejdřív vědec, potom kamarádka, následovně Renner a Genrál a nakonec Joey, vyvíjí se to krásně, co bych teď dala za to kdybych byla vraždící maniak v červené zóně. Pomalu jsem tedy zase ze sprchy hlavu vytáhla, chudák kluk co tam byl ještě teď nevěděl co se děje, každopádně už si svoje velké mužství zakryl ručníkem, za tu dobu tam stihl zase dojít Generál, tentokrát už ale bez toho kluka. Sakra… proč zapomínám jména, jeho jméno začíná… mm začíná na M! Jo už vím Michael. Ten taky nepatří k těm nejstarším, ale upřímně sem šel dobrovolně a nikdo ho nenutil, je jenom o něco málo starší než Adriana. Taky si myslím že on to o ní ví že je tak mladá, proto se k ní tak má. Doufám že z toho něco bude! S povzdechem sem vrhla otrávený pohled na Generála a strhla z toho kluka jeho ručník, chudák šokem zase spadl na zem. Je to snad osud nebo co, rozešla jsem se i s ručníkem toho kluka na hlavě směrem k odchodu, ale Generál mě zastavil. Hledím na něj mírně nasraným pohledem, který nevěnuju jenom tak někomu, i když zaslouží si ho vlastně každý druhý. "Je mi to líto" zase ta jeho lístost. "Strčte si tu lítost, laskavě do prdele…" prohlásila jsem polohlasně a obešla jsem ho. Zůstal tam stát jako tvrdé y, možná si o mě myslel že jsem jeho vlez doprdelka a nebo si ze mě dělá svoji náhradu, bůh ví, ale nejsem Renner aby mi o tohle šlo. Ale tohle není hra aby si někdo hned tak hledal náhradu. Jdu pomalu chodbou, nikdo už tam není, ani krev, všechno to uklidily, jsou rychlí, ale bůh ví taky jak dlouho jsem vlastně byla v tý sprše. Mířím si to tedy rovnou na pokoj který mám společně s kamarádkou, tedy měla jsem dokud jsem nedostala vlastní a jí tam nehodili nějakou holku. Došla jsem před pokoj a pomalu jsem chytla kliku, dveře zavrzali a dali se do pohybu, otevřela jsem je dokořán. Chvilku jsem přemýšlela, někdo tam byl, přivřela jsem prudce oči a vytáhla svoji služební zbraň, rozsvítila jsem světlo a zamířila jsem na postel, kde dotyčný ležel. "Hej kdo seš a co tu chceš?!" zařvala jsem na něj a stále jsem tam mířila. Pomalu se pohnul, chvilku na to se na postel posadil, podíval se na mě smutným pohledem. Bůh ví jak se dostal dovnitř ale asi by se mu tam stejně příjemnějš spalo než na pokoji kde se chvilku před tím někdo zastřelil. Jo, byl to Michael. Stáhla jsem zbraň zase k němu. Zavřela jsem za sebou dveře a šla si sednout vedle něj. "Jestli chceš řeknu někomu ať tě dají na jinej pokoj." Prohlásila jsem ale stejně mi bylo jasný co mi řekne. "Kapitánko, já… eh.. nemohl bych zůstat zatím spát tu? Než se to uklidní?" řekl a podíval se na mě poměrně ublíženě i když věděl že jsem mu nic neudělala, ale tím pádem že dnešek stál úplně za hovno se to dalo čekat. Usmála jsem se na něj a plácla jsem ho rukou do ramene, možná to vypadá debilně, to nemůžu zapřít, ale přišlo mi to jako odlehčení situace. "Tak jo, ale nezapomeň až se vrátí Adriana musí to tu být tak jak to bylo když odešla." Řekla jsem mu s úsměvem a zasmála jsem se. Myslím že tomu že se kamarádka vrátí už sám nevěří, možná proto se schoval právě sem. Jak vždycky říkám, v nejlepším se všechno sere, i když je fakt že tohle nebylo nejlepší. A pokud jo, tak bože dej ať brána do červené zóny nespadne. Podíval se do země před sebou a pak do stropu, zakryl si obličej rukama, skoro jak já před tím na té chodbě. Mám ten pocit že se rozbrečel a je mi jasný že chce být sám, asi to pozitivní myšlení z mojí strany moc nepomohlo. Zvedám se z té postele pomalu aby to nepoznal, když jdu ke dveřím otočím se ještě na něj a pohledem je mi ho prostě líto, vzala jsem za kliku s povzdechem a chystala jsem se otevřít dveře. "Ona se už nevrátí… " prohlásil potichu ale slyšela jsem ho. Upřímně? Nenávidím smrt! Bere mi všechny který mám ráda a navíc ničí životy i těm živým. Musím se jít prostě už vyspat, i když bych nejraději jela zpátky k tý usraný bráně i když jsem strašně unavená, klidně sama a prostě bych ji hledala! I kdyby to nemělo nějakej posranej smysl. Jsem pro ni skoro jako máma i když já mám sama pocit že je jako moje sestra. Raději jsem hned a to poměrně rychle vyšla ven a zabouchla za sebou dveře, rozešla jsem se chodbou směrem ke svému pokoji. Když jsem se tam docourala stihla jsem si asi dvakrát skopnout palec na noze o ty železný nedořešený panty, v tomhle ani ty blbí boty nepomůžou. Vletěla jsem do pokoje jako tornádo, hned jsem si lehla na postel, ani jsem se nestihla převlíknout nebo tak něco, prostě jsem vytuhla už v ten moment kdy se moje záda dotkly tý měkký madračky. Ou jé.

"Adriana"


Stojím nad ním, tvářím se sama jako psychopat, mírně sem přivřela oči a usmála se jak nějaký magor. Jasně, musím se léčit, proč mám vždycky takovou obrovskou chuť někomu ublížit? Proč? Nejde s tím nic dělat, sere mě to, ani psychiatr mi nepomohl a já jsem tu teď s něčím co mě může zabít ale neudělá protože mě zjevně miluje a já k němu v tomhle stavu absolutně nic necítím. Sledoval mě, ale jinak než já jeho, nevypadalo že by po mě chtěl vyjet ale já jsem zrovna v ten moment měla tendenci ho prostě rozbít rukojetí svojí zbraně na sračky. Pro krista, jsem větší monstrum než ONI. Čekal co udělám nic neříkal a čekal. Já jsem byla potichu, proto jsem slyšela jak zhluboka dýchá, musím? Nemůžu? Měla bych?! Běhají mi otázky hlavou jako na běžícím pásu, slyším jak mu hlasitěji bije srdce. A ty otázky v mojí hlavně se hrnou čím dál tím více a je jich o mnoho více než by někdo jiný čekal. Zvedla jsem zbraň tedy na vyšší úroveň svého těla a zamračila jsem se. Musela jsem! Ta temnota v mojí hlavě, jakoby ona sama na ty otázky odpovídala. Zničeho nic zhaslo světlo, vypli se monitory, to je pěkně v hajzlu, sebral mi moji zbraň a hodil ji na zem. Cože? Čekal snad na tohle? Věděl to? Zase miliardy otázek v mojí hlavě. Z ničeho nic mě přirazil k protější zdi. KONEČNĚ mě chce zabít. Dočkala jsem se. Nebo snad? Chytl mi ruce a pevně je stiskl, zapomněla jsem. Bylo to tím světlem že najednou tak ochabl. Skvěle, natlačil je obě na úroveň mojí hlavy. Neviděla jsem ho, byla tam kurevská tma. Cítila jsem zase jeho dech na své tváři, bože tak ledový. Začala jsem cukat rukama a snažila jsem se mu vysmeknout, můj bože má větší sílu než jsem vůbec čekala. Začal zase řvát jako zvíře, bože moje uši. Začala jsem se kroutit a všemožně se mu snažím vysmeknout, pevně se na mě natlačil svým tělem, nemůžu se ani pohnout, bože, tohle fakt miluju, když mi rupne v bedně a tím všechno podělám, proč ne. Je sice pravda, že je o hodně starší jak já, nečekaně ale to je většina vojáků o kterých vím, i když on je prakticky nějaká zrůda. Cítila jsem jak ke mně ještě přiblížil svůj obličej ale řvát naštěstí už přestal. Co teď? Vím že nežerou maso, takže pochybuju že mě bude chtít sežrat, drží mi ruce a mačká se na mě celým svým tělem, takže nevěřím tomu že by uměl čarovat a zabil mě myšlenkovými pochody. Hahaha, super takže se teď bojím víc než před tím. Třesou se mi ruce které mi drží, třesou se mi nohy. Vlasy mi lehce napadali do očí, i když to je jedno, i tak mi z očí tekli slzy, snažila jsem se být potichu ani jsem necekla a nevydala ze sebe ani hlásku. Cítila jsem že se jeho obličej zase o něco přiblížil k tomu mému. Co mi udělá? Dá mi čelo? Kéžby aspoň bych potom měla klid. Nic neříkal ani nehuhlal, je to opravdu jak noční můra a já se obávám že se z toho jenom tak nevyvlíknu. Byl tu bůh ví jak dlouho sám, myslím že jenom protože nebyli zaplé ty počítače tak se mu nedostávala ani strava ve formě kapaček a takovýho bordelu, myslím že to bylo naposledy spuštěný tak před týdnem, proto to teď asi vypadlo a myslím že to nebylo jenom tady ale v celý budově, to by potom bylo asi pěkně v hajzlu, takže se budu modlit aby to bylo jenom v týhle místnosti a ty posraný dveře se prostě sami od sebe neotevřeli. Takže když se to tak vezmu musel tu být měsíce a ne-li rok, protože podle toho jak to vypadá byl tu už od začátku nákazy což bylo asi hodně dávno, jelikož tohle je červená zóna, což znamená že to bylo jedno z prvních míst kde to vypuklo. Super. Takže si to shrneme, absolutně netuším co ty potvory můžou dělat, vím jenom to že se dokážou navzájem vraždit ale vraždit se nemusí, vraždí jenom nenakažené. POČKAT?! Oni vraždí jenom ty nenakažený lidi! Bomba, takže jsem přišla na jednu super věc, buď jsem taky nakažená nebo je tu něco špatně, ale já přece nemůžu být nakažená?! Nebo jo? I když je pravda že mě se snažili zabít všichni ti venku takže je to kravina, zabít mě nechce jenom tady tenhle. Tma, myslím že ta mě v tenhle moment deptá víc jak on. Tak co po mě teda chce? NE! Znova… co můžou dělat ty potvory když se mezi sebou nevraždí a prakticky tady normálně žijí… no… normálně ani ne ale prostě taky existujou. Co vím já mají stejný potřeby jako normální lidi. A kurva. Doufám že ne, ne, tohle fakt ne, to doufám nemyslí vážně, doufám že je to jenom hloupej vtip! Ne, ne určitě ještě spím a on je furt připoutanej na tom lůžku! Prosím ne, ať je to opravdu jenom vtip. Začala jsem sebou cukat ještě víc než předtím ale mám takový tušení že je to absolutně k ničemu. Ruce mi z ničeho nic natáhnul až nad hlavu, a chytl je jenom jednou rukou. On chce asi fakt dělat to co si myslím, snažím se s rukama cukat aby mě pustil ale má obrovskou sílu. "Prosím!! Já sem ti nechtěla nic udělat pusť mě!!" Sice kecám ale možná mě pustí, nikdy nevím co se může stát každopádně stejně tomu moc nevěřím. Stiskl mi ty ruce ještě víc, zatla sem zuby, už to celkem fakt bolí. Mám štěstí že mám dlouhé rukávy a ty usraný rukavice, jinak bych byla asi ještě víc v prdeli než jsem. Nějak nemám tušení co dělá s tou volnou rukou a raději to nechci vědět. POZDĚ!! Cítím jak mi rukou přejíždí přes bok, i přes to oblečení, tělo se mi lehce zachvělo. Nevím o to mu asi nejde, každopádně mám ten pocit že neskončil. Začal mi rozepínat moji neprůstřelnou vestu?! "Přestaň!!" zakřičím ale odpovědi se opět nedočkávám, zatnu zuby a zase se mu snažím vysmeknout, opět bezvýsledně. Hlava mi lehce poklesla únavou, z toho jak se snažím se už nemůžu pomalu ani pohnout. Svěsila jsem dlaně a vlasy mi napadali ještě více přes obličej. S vestou už asi skončil, je rozeplá a já mám pod ní jenom tu posranou maskáčovou košili, nic jinýho sem si tentokrát nebrala. Bůh ví co teď udělá ale zjevně je opravdu až moc chytrej. Asi 3 minuty jsem necítila jedinej dotyk, nic prostě mi držel jenom namáčklí ruce nad hlavou, o druhé ruce zase nemám páru. Najednou cítím dotek na tváři, ale není čistý. On má taky rukavice?! Kde je sebral? Bože já chci domů, klidně ať se mě maminka pokusí zabít vysavačem stejně jako posledně ale nechci aby se tady po mě plazilo tohle a začínám si i myslet, že mě zase až tak moc nemiluje… no i když. Lehce mě pohladil, to je fajn… když mi přitom i drtí zápěstí, vážně fajn. Sjíždí rukou po mojí tváři níž, opatrně mě chytl za bradu a pozvedl hlavu, trošku z křiva, takže mi napadala afina na jednu stranu. Stejně nic nevidím a prakticky už je mi to jedno, jsem strašně unavená, jsem ráda že se vlastně nemusím ani držet na nohách, jenom protože se na mě on mačká, abych mu neutekla. Je to fajn. "Neboj se…" prorazili tu tmu slova. Už se mi skoro zavírali oči, měla jsem je lehce přivřené když mě zase políbil. Neměla jsem ale ani chuť se zapojit, chtěla jsem prostě pryč. Pozvedl mi hlavu o něco výše a už trochu rovněji, zjevně se trochu překlonil opřel se čelem o to moje, stejně mi ale držel stále ty ruce a myslím že je ani nehodlá pustit. Ale když se to tak vezme, má celkem pěkný hlas, moc pěkný. Jasně… mám dost potřebuju se vyspat ale když usnu určitě mě zabije… musím počkat. Kdyby tu aspoň bylo světlo, ta tma mě hrozně děsí, prostě víc jak on. Pohladil mě volnou rukou po vlasech a shrnul mi je za uši, moc pěkný a nechceš mi udělat i culíček a trvalou? Nebudu ti bránit. Místo polibků na rty sjel polibky na můj krk, chlapec se zjevně vyzná. Kdyby to viděla Terka jistě by mu provrtala hlavou kulku. No jo! Musím se jim ozvat… sakra… ale teď to asi nějak nevýjde. Nevadí. Stejně tak jako úžasně líbá na rty, mě líbá i na tom krku, bože, pochybuju že by zrovna někdo takovej když byl ještě při smyslech chtěl takový děcko jako jsem já. Začal mi rozepínat i tu pitomou maskáčovou košili, sjel mi polibky až na hrudník, mmm strašně příjemnej pocit. Zlehka sem se hlavou zapřela o zeď, aspoň něco na co jsem měla sílu, a spokojeně si polibky užívala. Začal mi dokonce rozepínat pásek, mám takový ten zaklapovací, je zajímavý že mu to jde rozdělat, ale moc si tím hlavu nedělám. Sjela jsem jenom pohledem dolů, jakobych sledovala co dělá ale v tý tmě sem viděla tak možná velký kulový a piky k tomu. Stáhnul ten pásek a hodil ho na zem, hned na to mi začal rozepínat kalhoty, no jo byla moc velká kosa tak jsem si nemohla vzít sukni, to mě velmi a hluboce mrzí, což se on asi nikdy nedozví. Jak jsem tak zaposlouchaná do ticha, slyším že on, jakožto akční element, si stihnul sundat i svůj pásek a dle zvuků soudím že má už i rozeplé kalhoty, nejhorší na tom všem je, že taky cítím že nemá trenky. Nemá cenu se bránit, už fakt ne. "Můžeš mě pustit? Nebudu … se… uhm… bránit." Asi se ani nepohnul nebo ho udivilo to co sem právě řekla ale udivilo to i mě. Cítila jsem tak mi pustil ruce, ou budou mě asi bolet hodně dlouho. Zjevně si nasadil i na druhou ruku rukavici, je opravdu nějak moc chytrej, jsou to stejný rukavice jako mám já, ty klasický na venkovní akce. Stáhnul mi kalhoty až po kotníky, jelikož nevidím a nechci se moc hýbat abych si rozbila hubu tak čekám co udělá teď. No pravda, čekat na blbost, je taky blbost, začal mi totiž stahovat kalhotky, vtipálek. A já se pořád nebráním asi mám fakt dost. Stáhnul je stejně jako kalhoty ke kotníkům, zase se na mě namáčknul a to celkem pořádně. Má celkem svaly i když je tak morbidně vyhublí. Políbil mě z čehož jsem poznala že už se můžu teda aspoň taky přidat, nechala jsem se dál líbat a rukou mu vjela do vlasů, co už aspoň nějaké to odreagování, druhou ruku sem mu dala kolem krku. On sjel rukama na můj zadek, moment po tom mě zase pořádně natlačil ke zdi, trochu si mě nadzvedl, pořád mě líbal. Čekám už jenom na jedno. Ucítila j jsem ho v sobě, trochu více sem přitvrdila na polibky a objala sem ho nohama. Asi sem hodně unavená když už dělám TOHLE. Chytil mě teď už spíše za nohy a opřel mě trochu víc o zeď, začal taky pomalu přirážet, trochu to bolí, což on asi pochopil, proto mě ještě pořád líbá, já mu samozřejmě polibky vášnivě oplácím a přitom se taky lehce pohybuju aby v tom nebyl sám, i když myslím že v tomhle stavu by ho to nijak netrápilo. Pořád stejně tvrdě přiráží, podle všeho zrychlil tempo, přestal mě líbat, slyším jak hlasitě oddechuje. Je mi celkem blbí začít vzdychat, možná by to ty potvory venku brali jako dobrou možnost dívat se na Péčko kdyby se dostali dovnitř. Seru na ně, na zmrdy. Svým způsobem se mi líbí jak oddechuje, je to sexy, ne ale fakt i když je to co je, je to sexy. Škoda té tmy, mohla to být při světle větší zábava. Přiráží zase o něco tvrději, chlapec fakt ví jak si pořádně užít, ale asi ani tak si neuvědomuje, zjevně, co se děje. Jo tohle už bolí o něco víc, musím se držet abych ho kvůli tomu nepoškrábala, ježiš. Už sem to nemůžu vydržet, rychle sem si zacpala rukou pusu abych nezačala nahlas vzdychat, jenomže on byl rychlejší a ruku mi chytil dřív než sem si pusu vůbec zacpala. Vecpali se mi jenom lehce slzy do očí, jasně když začnu vzdychat zase začnou na dveře mlátit ty kuny, to by mě jakože znervózňovalo a navíc bych se pak bála. Stejně sem začala vzdychat, možná mu o to šlo, proč ne. Začal mě líbat na krku, vzdychám docela dost nahlas, když on tak silně přiráží, nemůžu říct, že se mi to nelíbí, ale prostě to celkem bolí. Och bože! To je lepší než když si zapnu v mp4 písničky a sleduju jak ve filmech někdo smutně umírá, mám takový scény ráda, je mi z toho do pláče a mám vždycky takovej epickej pocit. Z tohohle mám ještě víc epickej pocit, už jenom protože on je, já nevím ani jak se tomu říká, prostě jinej já nevím jak to říct, no nakaženej ale je to prostě divny, vždyť je skoro jako normální člověk, jenom… není normální. Donutila sem ho zvednout hlavu aby mě zase líbal na rty, při čemž neprotestoval a udělal to. Objala sem ho rukama kolem krk a pevně se k němu přitiskla, přičemž on zase o něco zrychlil. Už to dlouho nevydržím, sakra a tuším že nejsem sama. Vášnivě mě líbal, až moc, naposled pořádně přirazil, bože všechno je to ve mně, přestal mě líbat a položil hlavu na moje rameno. Dívala sem se do tmy před sebe a hlavou se mi honili fakt debilní myšlenky. Co teď, je po všem, co když mě zabije teď? OMG!! Vyliskejte mě už někdo za to že si furt myslím že mě zabije, protože to už fakt není možný! Pohladila sem ho jednou rukou po vlasech, nevím proč ale trochu sem se pousmála, jenom ta usraná únava, ježiš tak ráda bych spala. Už se mi zase tak strašně zavírají oči. "Starku?..." řekla jsem potichu a přitom sem se trochu bála jeho reakce. "Mohl by si mě pustit?... chtěla bych spát…" vykoktala sem ještě do toho. Ještě chvilku držel hlavu na mém rameni a nechal se hladit, asi ho to taky lehce unavilo, ale asi ne tak jak mě, já taky pořád nespím a tohle je mocný. Bůh ví kolik je hodin. Odstoupil odemně, což mělo za následek že sem se hned sesypala k zemi, eh, cítím jak to ze mě teče ven, bože, to sem cítit fakt nemusela. Snažím se na zemi někde nahrabat kalhoty a kalhotky ale v té tmě vůbec niv nevidím a sem líná vůbec vstát, zase se mi zavírají oči. Připadám si jakobych měla umřít, sotva se pohnu. Ale on je té lásky že mi kalhotky a kalhoty zase našel, je pravda že v tý tmě vidí až moc dobře ale to mi nepomůže. Trochu mi zvednul nohy jak jsem tak seděla a nasadil mi kalhotky hned na to i kalhoty. Fajn, ještě mi tam dal pásek a zase mě slušně opřel o zeď. Poslední co vidím, než usnu, že se pomalu zase nahazují monitory a stejně tak i světla, a taky jak ke mně natahuje ruku a bůh ví co chceš udělat. Hned na to sem usnula.

"Šéf si to podělal." <- Předchozí kapitola | Následující kapitola -> "Cítím se jak jedna z nich."
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement