|5.Červená zóna | Šéf si to podělal.

3. july 2014 at 0:13 | Frankie Gray |  Červená zóna.

"Tereza"

Mířila jsem směrem na ošetřovnu, teď už jsem měla pořádnej respekt asi u všech co tam byli. Každej na mě zavadil pohledem když sem se hrnula svým svižným krokem. "Kapitánko?" slyšela jsem za sebou hlas jednoho kluka z jednotky, zněl celkem radost i když asi nevěděl co sem právě udělala, budiž. "Ano?" koukla jsem se přes rameno, hrnul se za mnou a žduchal do ostatních aby se ke mně prodral. "Kapitánko, je naživu!" zastavila jsem se, v tu chvilku ten maník do mě vrazil a ti co šli za ním se přidali, jelikož je tam frmol a já zrovna zatarasila cestu. Bylo jich moc neudržela jsem rovnováhu a spadla jsem na zem. Proč ne. Oni všichni na mě, ne tak úplně na mě ale sotva sem se mohla hnout. Ještě že jsem spadl na hrudník. Zase se to tam všechno zastavilo. Jelikož sem byla zase tím kdo to způsobil, raději sem to nekomentovala. Když se všichni zvedli ten kluk pomáhal vstát mě. "Takže se ti ozvala?" no to doufám! Pokud to nebyla ona tak jsme to dopracovali celkem daleko. Zase sem se rozešla směrem na ošetřovnu a on šel samozřejmě zamnou. "Ano někde se schovala, prý vám mám vzkázat že jí nic není a že pár těch zmetků zastřelila." Takže se už nějak zabavila, skvěle, teď se jdu ale bavit já tak raději odkráčej než ti taky něco udělám. "Dobře, zítra pro ni zajdeme už to nemá cenu, věřím tomu že toho kluka nenašla, nepletu se?" jenom mi přikývl a pak se mi ztratil v dalším davu. Já už byla dávno u ošetřovny rozrazila jsem dveře. Medik se na mě divně podíval a čekal vysvětlení, byl to můj známý. "Kde je?" zabrousila jsem pohledem na něj. "Kdo?" trochu překvapeně se zeptal ale já už dávno přejížděla pohledem po celé místnosti. HA! Támhle je, sedí u okna a v nosu má nacpanou vatu. Ty zmetku. Rozešla jsem se přímo za ním, ale do cesty mi skočil zase Medik.

"On? Co s ním potřebuješ? Má zlomený nos." Spustil na mě jakobych to snad ani nečekala. "Já vím, já sem mu ho zlomila." Chvilku na mě hleděl jak na idiota a pak se začal smát. Asi mě špatně pochopil. "Myslím ten nos." Povzdechla jsem a dívala se na něj jak se směje. No dobře, obešla jsem ho a šla jsem za Rennerem už sem se chystala že ho zase praštím ale zastavila jsem se. Když sem si všimla jak se dívá do toho okna. Strnula jsem a sledovala sem ten pohled. Nevím, přišel mi takovej depresivní, smutnej. Možná to bylo z toho jak sem ho praštila, mám sice spíš sto chutí někoho zabít ale vymlátit si to na někom taky není blbej nápad. Venku už byla tma ale on tam asi stejně něco viděl. Ustoupila jsem krok dozadu, čehož si konečně všimnul, nebo spíš mě si konečně všimnul. Přejel na mě pohledem docela rychle a mírně přivřel oči. "Já ehm…" poškrábala jsem se na hlavě, a sledovala jsem ho, přišlo mi celkem roztomilí jak mu ta vata z části čučí z toho nosu. Ale dost. "Přišla jsem se omluvit." Lezlo to ze mě jak z chlupaté deky, protože upřímně sem se mu omluvit fakt nechtěla, chtěla jsem mu pořádně přidat. Povzdechnul a zvláštně mě sjel pohledem. "Nebyl sem připravenej, kdybych byl tak by ses mě ani nedotkla." Prohlásil, to mě celkem překvapilo, takže jsem na něj hleděla s pootevřenou pusou. Pomalu jsem dostala tik do koutků, pak do oka a hned sem ho zase praštila. Co to?! On to zastavil? Stojím tam, on už taky a drží mi ruku v úrovni svýho obličeje. Jak to dokázal chytnout?! Dělá si ze mě srandu?! Tak jsem to zkusila i druhou rukou. Tu taky chytil, zmetek. Medik na nás jenom hleděl jak vystřihnutej z Hitchkoka, bože, když mě rupne v bedně jsem fakt jak magor. Vysmekla jsem se mu z držení a zkusila jsem to znova. Jenom jsem ho teď trochu zmátla. Jednou rukou jsem na něj zahrála že mu chci dát pěstí do zubů což on čekal ale druhou jsem mu vrazila do břicha. "Ty asi nebudeš moc dobře takticky nadanej kapitán co?!" uchechtla jsem se a stáhla jsem se trochu dozadu. Promnul si ruce a díval se na mě. "Ty se semnou chceš měřit? Tak to projedeš, holčičko." Tu holčičku ať si laskavě odpustí, jsem nabroušená jak nůž a on do mě bude rýpat? Tak jo! Zase jsem na něj vyjela podobně jako před tím akorát jsem se mu pokusila podkopnout nohy, což čekal a docela zajímavě mi ten útok vykryl. Dřepnul si chytnul mě za nohu a stáhnul na zem. Výborně, z takové polohy fakt zatím útočit neumím. Navíc si na mě ten zmetek obkročmo sednul a uzemnil mi ruce. "Tak jo, vyhrál sem co z toho budu mít?" díval se na mě docela provokativně, ale s tou vatou v tom nose byl fakt kouzelnej. Musela jsem se začít smát, nejdřív jsem se jenom chichotala, ale pak už to nešlo jinak. Dostala jsem nehoráznej záchvat smíchu. "Čemu se směješ?" zeptal se mě když na mě divně koukal. Když sem se smála nemohla jsem mu to ani říct, nešlo to, bože vypadal fakt vtipně. Upřímně, já si teď připadám trochu divně když na mě tak sedí a já ho ze sebe nemůžu ani shodit. "Ta vata…" řekla jsem přerušovaně smíchem. Nechápavě pozvednul obočí. "… v tvým nose." Dodala jsem a konečně jsem se uklidnila a přestala jsem se smát. Konečně si to uvědomil a rychle se ze mě zvednul a šel si to vytáhnout, stejně už mu ani krev z nosu netekla. Zvedla jsem se ze země a protáhla jsem se. Nemám ráda když se po mě válí nějakej chlap, s kterým něco nemám. Upřímně s tímhle blbečkem bych nechtěla bejt ani v týmu. Kašlu na něj, chci si jít ještě promluvit s tím klukem. Jak se bojí krve, eh furt nevím jeho jméno, pak se podívám do seznamu. Rozešla jsem se teda ke dveřím od ošetřovny. V tom mi Renner zase skočil do cesty, hodil na mě milej pohled, nechápu proč, asi se mu líbilo to jak jsem mu přerazila nos a dala mu pecku do břicha, nebo se mu možná líbilo to jak na mě sedí. Kurnik na co to myslím?! Abych se mu pořádně podívala do očí musela sem trochu zvednout hlavu, nevím co mě to napadlo ale musela jsem se mu prostě podívat do očí. Stál přede mnou, no spíš stál těsně u mě. Pořád se tak divně usmíval. Medik si musel někam odskočit a já sem se kvůli Rennerovi odtud nemohla ani dostat. Víc se na mě přitlačil, což mě donutilo zacouvat dozadu. Kdyby ta místnost nebyla aspoň tak debilně udělaná! Vrazila jsem do půlící stěny, z jedné strany byla skříň a z druhé byl nějakej stůl, a nejlepší že podemnou byl odpadkový koš. Super, můžu se skovat dovnitř. Upřímně, jak tak teď na mě jde tak z něj jde celkem respekt. A já nemám ani kam zdrhnout. Bože, co mi vůbec chce udělat? Začala sem šmátrat jednou rukou na stolku a snažila se tam něco najít ale nic tam nebylo, jenom debilní papíry a nějaký pastelky? Na co pastelky? MEDIKU TY PEDOFILE!! Je pozdě něco hledat. Už je u mě. Stojí tak blízko, mám sto chutí si fakt na ten koš aspoň sednout. Že bych se mu teď nějak vysmekla? Pozdě, zase. Šoupnul ten koš pod stolek a namáčknul se na mě, stejně tak mě přirazil ke zdi. "Co po mě chceš?!" zamumla sem už trochu vystrašeně. Jelikož sem byla hodně vyvedená z míry tak jsem ani nevěděla jak se mám bránit. Jednou rukou se zapřel o zeď, kousek od mojí hlavy a druhou mě chytil kolem pasu. Připadá mi to že je navedenej, ale to by si zkusil jednou a proženu mu kulku hlavou. "Všiml sem si jak se na mě pořád díváš tak otráveně. Nemáš mě moc ráda co?" řekl a nevnímal snad moji předchozí otázku. To si uhodl, přímo tě nesnáším. "Už od tý doby co seš kapitán." Řekla jsem mu trochu vyklepaně, ale pořád jsem se mu dívala do očí, stejně jako on mě. "A důvod? To jsem ti tak nesympatickej?" zeptal se docela zvláštním tónem. Jo jseš, nesnáším tě. Počkat, ale proč tě vlastně tak nesnáším?! Bože, opravdu, já ani neznám vlastní důvody nenávisti k druhým. Snažila jsem se přemýšlet proč ho vlastně tak strašně moc nesnáším. Pak mi to došlo. Do detailů jsem si na to vzpomněla, jak jsem byla ještě v jednotce, v jeho jednotce, úplně se mi to vykouřilo z hlavy, skoro všichni zařvali jenom on byl pořád vysmátej jak lečo. To bylo v ten den kdy jsem se taky stala kapitánkou a dostala vlastní jednotku, přičemž sem slíbila že nebudu jako on a nenechám všechny bezdůvodně zařvat. "Protože tě prostě za všechno nenávidím ty idiote namyšlenej!!" zařvala jsem, bylo to slyšet snad i venku z ošetřovny. V ten moment se přiblížil svým obličejem k tomu mímu, skoro jsem už vzteky brečela. Přitom sem na tváři cítila jeho dech. Moment po tom mě políbil. Nebránila jsem, super. Ještě jsem se přidala, to možná sám nepochopál, ale proč se bránit když je celkem roztomilej? I když je fakt, že je starší jak já. Druhou ruku stáhnul ze zdi a pohladil mě po tváři. Že by to na mě jenom hrál? Vždyť to by si nedovolil. A pokud jo, budu tu hru hrát s ním. Konečně jsem se trochu vzpamatovala a chytla ho rukama kolem krku, líbala jsem ho dost vášnivě, což mu asi moc nevadilo a jak byl na mě tak moc namáčknutej tak šlo poznat, že se mu to i líbí. Připadala jsem si skoro jak v sedmým nebi a na všechno kolem sem totálně zapomněla, na to že jsem v nějakých usraných kasárnách kus od pekla a na kamarádku jsem si taky ani nevzpomněla, byl tam jenom on a já. Raději bych se na to měla vykašlat a nechat toho, co když sem někdo vleze? Přece jenom je to ošetřovna, ne sklad radioaktivních zbraní. Kašlu na něj, furt je to blbeček.Nechala sem toho stáhla ruce zase k sobě a prudce jsem ho odžduchla. "Idiote namyšlenej…" dodala sem. Ať se mu tím ublížila je mi to jedno, stejně by zase všechno podělal. Už sem zase ok a v klidu, klidně bych ho zase zbila. Obešla jsem ho přičemž jsem si všimla že se ani nepohnul zůstal hledět do zdi. Stejně na něj kašlu. Ani jsem se neotočila a šla jsem dál, vyšla jsem dveřma ven a mířila rovnou ke Generálovi, mám taky ten pocit že mě zrovna hledal. Kolik bylo? Asi 10 večer, už tam tolik lidí na těch chodbách nebylo. Byla jsem už kousek od jeho kanceláře když mě zastavil přímo na chodbě. "Musíme si promluvit." Řekl klidně a ani na něm nešlo poznat že odemně dostal přes hubu, jako u každýho. "Samozřejmě generále… lháři." To poslední jsem skoro zašeptala, otočila jsem se na patě a šla za ním. Přitom jsem přemýšlela nad Rennerem, mám pocit že tam dokonce stojí ještě teď. Generál se na mě ohlídl asi si všimnul jak jsem rozladěná. "Hmm, stala se nějaká další věc co vám zkazila náladu?" zeptal se mě tím starajícím se tónem i když u něj tomu tónu už nějak moc nevěřím a ani nemám důvod věřit. "Ne proč by mělo?" došli jsme k jeho pokoji. Bože doufám že mě ten blbeček taky nechce znásilnit. "Jste bledá jako stěna." Odpověděl úplně s klidem, otevřel pokoj a vstoupil dovnitř, pobídl mě ať jdu taky dovnitř. Měl na zdi americkou vlajku a na stole vedle počítače fotky. Sebe, svýho syna a svojí mrtvé manželky. Zavřel zamnou dveře a pobídl mě ať se posadím na židli u stolu. Samozřejmě jsem to udělala, stoupl si kousek odemně a vzal ze stolu fotku, kde byl ještě trochu mladší, byl na ní se svojí manželkou a se synem, který je teď samozřejmě starší a teď zrovna je někde poblíž Adriany. Sakra! Adriana, bože blbej Renner. Stejně mu budu pořád nadávat. Podívala jsem se na generála a sjela ho pohledem. "Co ještě tajíte?" zeptala jsem se ho když sem ho sledovala jak se jeho velký ego bortí nad onou fotkou. "Poslal jsem vás tam kvůli svému synovy, jak jistě víte." Samozřejmě že to vím, a co jako? Přikývla jsem tedy na jeho úžasnou otázku. "Udělal jsem víc blbostí." Nechápu tuhle větu co řekl ale mám takovej špatnej pocit. "On je taky pryč že?" trochu mě zamrazilo. Prudce jsem vstala. "On je nakaženej že?!" začala jsem na něj řvát, tak tohle posral tím tuplem. "Nemůžu si přiznat že je pryč, nedokážu to, proto jsem vás tam poslal aby jste mi řekli že je posmrti, že už nemá cenu čekat že se vrátí." Nic si nedělal z toho že po něm řvu. Otrnulo mi, takže on věděl že tam je, ale asi nevěděl proč tam je. Mrazilo mě přitom jak to říká a nejhorší bylo, jak se díval na tu fotku, na tak silného muže to chvilkami vypadlo že se tam zhroutí. "Měl tam být v nemocnici s mojí manželkou, bylo to ještě na začátku tohohle pekla … a ten vědec, za toho se vám omlouvám, doufal sem že vymyslí lék že by se to mohlo všechno vrátit do normálu a…" nenechala sem ho to za boha doříct. "To ten zmrd vám vzal manželku!!" začala jsem rozmachovat rukama. "A prakticky vám vzal i vašeho syna a vy si ho sem ještě dotáhnete a věříte mu?!" tohle nemá chybu fakt. Myslím že vojáci už nejsou to co bývali kdysi. "A já sem kvůli vám někde v té prdeli ztratila kamarádku, jak ji mám jako najít? Kouřovýma signálama? Co když ji ty kurvy zabijou?! Víte co tam teď je?! Vy jste to asi ještě neviděl na vlastní oči, ty věci tam venku jsou teď až moc chytrý… podle všeho jsou tam takový který tu sebevraždu nespáchají, kteří zabijou všechy a víte co se stane když se ti zmrdi dostanou ven?!" řvala jsem po něm jak nejvíc to šlo, díval se na mě s pootevřenou pusou začali se mu lesknout oči. "Ani vy by jste kurva nevydržel pohled na ty mrtvý dětska tam ani na ty kusy těl všude venku, na tu krev ach bože.. to je i na mě moc…" zase jsem se posadila na tu židli. Promnula jsem si jednou rukou obličej a musela jsem se konečně pořádně nadechnout. "Máte pravdu, nikdy sem tam nebyl, to protože jsem to ani nechtěl vidět." Řekl upřímně když zase položil tu fotku na stůl, udělal pár kroků ke své posteli a posadil se tam, semknul ruce jakoby se modlil a opřel se o ně čelem. "Takže si proboha uvědomte, že ten člověk, ten skurvenej vědec vám vzal všechno a teď tam jenom kvůli vám skončila někde 18 letá holka, proboha vždyť je to skoro taky ještě děcko." Zařvala jsem na něj. "Vždyť jste to musel, vědět když jste tam posílal mě a mou jednotku, nebo snad ne?" chvilku jsem na něj hleděla jako na debila, on už se na mě ani nepodíval. "A co když ho našla?" spustil a je jasný že mluvil o svém synovy. "Co když žije? Když žije i ta holka." No jasně jenomže to bylo před 3 hodinama co se ozvala naposled. "Jasně a co když ta holka nežije?! Vy jste taky Idiot." Zvedla jsem a chystala jsem se odejít. Konečně zvednul hlavu. "Tohle jsem nechtěl." Řekl když se na mě díval jak držím kliku od dveří. Povzdechla jsem. "Já vím, chtěl jste věřit že aspoň někdo z vaší rodiny stále žije." Otevřela jsem dveře a vyšla jsem ven, zavřela jsem za sebou a mířila do svého pokoje.

"Adriana"


Udělala jsem krok dozadu od skla kdyby náhodou. Vzala jsem do ruky svoji zbraň a sledovala jsem ho co bude dělat. Když necítil sevření v zápěstích, začal se pomalu zvedat do sedu, skoro jako duch. Panebože ať mu hned tak nerupne v bedně. Zase se podíval směrem ke sklu. Ne prosím, nedívej se sem. On mě chce fakt asi zabít. A nebo ne? Na to je nějak moc v klidu. Sledovala jsem každý jeho pohyb, jak pomalu sundal nohy z tý desky, udělal pár kroků k tomu sklu. Trochu naklonil hlavu na stranu a chytl se skla oběma rukama. Jakoby to zkoumal, bože já se ho bojím. To ani nemůžu utýct. Zívla jsem protože už jsem byla celkem unavená. "Doufám že se sem nedostaneš." Řekla jsem a mám ten pocit že to díky mikrofonu bylo slyšet i tam u něj. Udělal krok od toho skla. A odešel si sednout do rohu místnosti, ale zrovna do toho kam bych ani normálně neviděla. Ten až za tím lehátkem. Dobře, takže nepokusil se to rozbít, takže jsem možná v bezpečí a když usnu a probudím se jako vrah stejně mi to už bude jedno. Sama sem se došoupala k tomu rohu nejdál od dveří, byl to ten vedle stolu, kde byl odpaďák ale ten sem zahodila do pryč, stejně sem ho nepotřebovala, hezky jsem se tam uvelebila. Není to to nejlepší ale aspoň jsem kdyžtak v zákrytu. Zavřela jsem oči, přišlo mi to jako chvilička ale asi sem pořádně zabrala. Protože když sem ty oči zavírala bylo něco po 11 hodině. Nevím co mě po té chvilce z mého úhlu pohledu donutilo ty oči otevřít, ale myslela sem že strachy sežeru celej ten stůl i s tím počítačem a těma skříňkami který byli zase na svým původním místě a dveře byli otevřený. No dobře, tak jak mi teď, běhá mráz po zádech mi nikdy neběhal, protože jsem ještě nestihla tu hlavu zvednout a podívat se před sebe. Já to nechci udělat, ale cítím to dýchání, skoro jakoby na mě dýchala smrtka. Pane bože to si nezasloužím!! Odhodlala jsem se, koukla jsem před sebe. NOHY! Kde je hlava?! Cítím lehký údery do hlavy, co to?! Snažím se zvednout pohled nahoru ale s tím jak cítím ty údery do hlavy to moc nejde. Ale přece kdyby mě chtěl zabít už jsem mrtvá nebo ne?! Stejně raději držím hubu ještě by mu došlo že jsem živá. Raději jsem zase zavřela oči a dělala jsem že spím. Bouchání přestalo, pak jsem slyšela už jenom to jak ten koš položil. Teď jsem jeho dýchání cítila už na sobě. Jo byl to člověk ale byl nakaženej tím hnusem a kdykoliv mě mohl zabít, ale proč to neudělal? Ale jak vidím tak mě nenakazil. Modlila jsem se a nemůžu ani říct jak moc aby mi něco neudělal když se na něj jenom podívám. Bylo mi jasný že předemnou dřepí a dívá se na mě, otevřela jsem tedy zase oči a podívala jsem se na něj. Možná že dokonce i viděl v mích očích jak moc jsem vyděšená. Dívala jsem se teď do těch jeho, můžu říct že rozpitých očí, vypadalo to celkem odporně ale i tak to působilo úžasně. Namačkala jsem se co nejvíc na zeď. Zvednul ruku a pomalu ji natáhl směrem ke mně. Jako malé dítě které se bojí. "P… prosím…ne nech mě být." Vykoktala jsem ze sebe a přitom se mi do očí drali slzy, možná nebyl zlej ale BYL PROSTĚ NAKAŽENEJ, a s tím se nedá nic dělat, protože já nakažená bejt nechtěla. "Ne." Stáhli se mi zorničky do malinkých teček když to řekl. Fakt jsem se ho hrozně bála, pošoupnul se ještě blíž ke mně. Měl na rukou zaschlou krev, zjevně byla vlastní, kde by taky vzal nějakou cizí že? Cpala jsem se co nejvíc na zeď, chtěla jsem kolem sebe mávat rukama ale to by mě fakt zabil. Proč prostě nejde pryč. Brečela jsem jak malý dítě, ale potichu, spíš sem tak jako fňukala ale slzy mi tekli proudem. Dívala jsem se jak ke mně natahuje ruku přitom jsem se pořád dívala na tu zaschlou krev na zápěstí. "Prosím!!" zakřičela jsem na něj a schoulela jsem do sebe. Neviděla jsem na něj, nechápu proč pořád čekám že mě zabije. Neslyšela sem kroky, že by odešel takže tam pořád dřepěl předemnou a zjevně měl ke mně pořád nataženou ruku. "Domů…" řekl to mě donutilo zase zvednout hlavu a podívat se na něj. "Chceš jít domů?" zeptala jsem se ho a dívala sem se na něj, připadal mi zároveň jako monstrum ale jako malé dítě co se bojí. Přikývnul, už na tý fotce, na tý jak vypadal dřív měl strašně smutný pohled, teď bych řekla že ho měl smutný ještě víc. Nenapadlo mě nic jiného než mu dát tu jeho fotku jak vypadal dřív, vytáhla jsem ji opatrně z jedné z kapes od kalhot a dala mu ji do ruky. "To jsi ty, nebo si byl dokud se z tebe nestalo to co seš teď." Ukázala jsem na něj když držel fotku v ruce. Pomalu sjel pohledem na fotku, asi nevěděl co si má myslet, možná si něco vybavil, asi matku nebo otce, přitiskl si tu fotku na hrudník a zavřel oči jakoby se zasnil. Fascinovaně jsem na něj hleděla jak na bleší cirkus. Ani se přitom nepohnul, jenom tiše dýchal a držel si u hrudě tu fotku. Abych ho nevyrušila nějak opatrně jsem se pokusila postavit, celkem mi to vyšlo ale to on už byl zase při smyslech a stál taky. Držel fotku v jedné ruce a díval se na mě, pak ji ke mně natáhnul a přitisknul mi ruku s fotkou na můj hrudník. Byl o něco vyšší než já, dívala jsem se na něj divně. "Ty nechceš být sám že?" tohle je asi blbá otázka, když na mě má svojí ruku a má ji přitisklou na mém hrudníku. Na té fotce byl pěkný, teď vypadá opravdu horově. Díval se na mě těma svýma smutnýma očima. "Nezůstat… sám… být s … ty." Aha! Konečně věta, nebo spíš něco jako věta. "Semnou? Ty chceš být semnou? To nám asi stejně nepomůže, protože pokud budeme chtít jít ven zabijou mě.." prohlásila jsem před ním sklesle a povzdechla jsem. Čekala jsem nějakou zajímavou reakci. "Já… chránit… ty." Aha pán je hrdina, tak to potěš koště. "No to asi ne, to spíš já budu chránit tebe, přece jenom si nejsem moc jistá jak bys mě chtěl ochraňovat." Já se tu s ním vybavuju a ani jsem si nevšimla že nikdo nemlátí na dveře. Super možná je čistej vzduch a nebo se do toho patra zase nastěhoval takovej ten velkej přerostlej balón. Mohla bych mu utýct, ale po tom co mi teď jakože řekl, to nejsem schopná udělat. Nemůžu být na něj tak zlá když tu byl celou dobu tak sám. "Já … chránit." Řekl znovu, no dobře tak bude chránit on mě, i když věřím spíš tomu že já zachráním jeho než on mě. Divím se že ještě nesundal tu ruku z mého hrudníku. Co kdybych to udělala taky? Asi na něj už delší dobu nikdo nesáhnul, co by se mohlo stát? Pomalu jsem natáhla svoji ruku k jeho hrudníku a tiše jsem polkla, když jsem ji na jeho hrudník položila. Projel mnou divný pocit, ne že bych ho chtěla zabít to opravdu ne, ale byl zvláštní. Cítila jsem jak se mu pohybuje hrudník nahoru a dolů, jakobych mohla počítat jeho tep, jakobych mohla říct kdy může přestat. Cítila jsem skrz ten dotyk jak mu bije srdce, bylo to tím že byl tak vyhublí. Chudák, dala bych mu ještě jídlo, ale musím si nechat pro sebe. Podíval se na mě překvapeně a mírně pootevřel pusu. "Napořád?" zeptala jsem se ho a myslela to dost vážně na to aby mi mohl věřit. "Ano." Řekl tiše a pak se trochu pousmál. Konečně úsměv, to trochu rozzářilo ty jeho smutné oči. Asi 5 minut jsem tam takhle s ním stála, když začal stahovat ruku k sobě, já ji chtěla stáhnout taky ale zastavil mě. Zastavil mě sice jenom pohledem ale nemohla jsem ucuknout, stejně jsem ji ale stáhla zase k sobě. Udělal ke mně krok. Pak další byl tak blízko. Prakticky jsem se teď dívala smrti do očí. Byl tak blízko, ježiš, když mu ukážu že se ho bojím zabije mě. Co to sem furt pletu sakra? Musím věřit tomu že mi nic neudělá! Mám ruce podél těla stejně jako on. Pomalu mě chytne za ruce a lehce je stiskne, jde mu na očích vidět že by mi ty rukavice nejraději sundal, ale ví že by mi tím asi jenom ublížil což nechce. Protože má vlastní ruce od krve, sice zaschlé ale má. "Chci…" asi se snaží dát dohromady větu, to jsem zvědavá. "navždy… zůstat.." ještě přemýšlí, jsem zvědavá co vymyslí, dívám se na něj plná očekávání co z něj ještě vypadne, možná díky tomu že s ním mluvím se dostává do normálního stavu, ale to je blbost, jediný co bude moc tak normálně mluvit, to je všechno. "… s tebou." Fakt dal dohromady větu. Dívala jsem se do těch rozpitých očí a snažila se v nich číst. Držel mě za ruce a usmíval se. Je to sice blbí, ale aspoň něco. "Proč?" jo to je fakt hodně blbá otázka. Kouknul stranou. Asi sám nevěděl co říct na moji otázku a myslím že se bál odpovědět pravdu. "Protože… já chci." Aha ty chceš to je super ale to bych taky musela chtít i já. "A nenapadlo tě třeba, že abys semnou mohl zůstat, musela bych chtít i já?" podíval se zase na mě a celkem zklamaně, byl přitom taky hodně unavený, i když pořád ležel, nemá ještě svaly na to aby mohl stát. Začali se mu třást nohy a pochvilce padl na kolena, zvedl ke mně oči, zase měl ten smutný pohled a tak trochu beznadějný, asi ho to bolelo. Hned sem si klekla k němu a objala ho. Nechápu co to do mě hned tak vjelo, asi mi ho bylo fakt hodně líto. Tím že sem ho objala mi musel pustit ruce. Což se mu asi moc nechtělo, ale když cítil teplo mého těla na svém tak se trochu uklidnil, ztišil se mu dech, ale šlo vidět že ho všechno bolí, trochu se třásl. Nějak jsem ho donutila, nebo spíš jsem ho sama otočila, byl trochu těžší než já, super, sedla jsem si na zem a ho donutila aby si sedl na moje nohy, posadila jsem ho tam tak abych ho mohla držet rukou za pas aby nesjel na ledovou zem. Super já se tu snažím zahřát něco co to nepotřebuje, asi mi už taky hrabe. Měl hlavu na úrovni té mojí, opíral se mi zády o levé rameno, taktéž levou rukou sem ho držela za pas. Cítila jsem jak se třepe, pořád, dostávalo se to až do mého těla. Takže jsem se trochu třepala taky, ale snažila jsem se ho nějak klidnit. "Dobře, budu s tebou navždy." Já tu slibuju skoro mrtvole že s ní zůstanu napořád. Jsem kráva. Natočil trochu více hlavu ke mně, byl celkem dost v klidu, já jsem z něj ale přitom měla stále jakoby strach. Musela jsem se taky trochu natočit, určitě se mi chtěl podívat do očí aby mi věřil. Byli sme tak blízko, jenom pár centimetrů dělilo naše obličeje od sebe. V co doufá on to nevím, ale doufám že nechce udělat to co si myslím, vždyť by mě nakazil, nebo ne? Nebo je všechno špatně? Trošinku více se přiblížil, naše nosy se dotkly, trochu jsem se lekla, měl ledové tělo sám o sobě, kašlu na to. Když mám zblbnout tak aspoň romanticky, proč ne. Dýchal na mě, měl studený i dech, ale srdce bije. Zajímavé. Jeho rty se dotkly těch mích, studený, jak led, ale on asi věděl moc dobře co to vlastně dělá, ihned mě začal líbat. Bože, ale jak nádherně líbá na takovou kurvu. To se nedá ani popsat. V duchu jsem už viděla lítat andělíčky a jaký to asi bude až mi rupne v bedně. Tak jsem se přidala a líbala jsem se s ním. Byl to zvláštní pocit, necítila jsem ve svém těle nějaké pochody že bych se měnila. Slyšela jsem od někoho že nahrávali na video pocity člověka co se mění, bylo to hned po nakažení. Prý cítil něco jako kdyby nemohl ovládat končetiny, já je ale cítím, nic se nezměnilo. Měla jsem trochu i radost ale přitom jsem nechápala. Nachvilku jsem ho přestala líbat. "Určitě s tebou budu navždy." Tohle jsem nikdy neřekla normálnímu člověku natož téhle věci. Trochu se pousmál a pak mě líbal dál. Ale upřímně nejhorší je na tom že mu vlastně lžu, je to sice pěkný ale já s ním prostě nemůžu zůstat, i kdyby uměl zase normálně mluvit pořád je nakaženej a chtěl by jistojistě zabíjet lidi. A upřímně řečeno, já jsem přece jenom taky trochu psychopat. Myslím že už to stačí. Pomalu jsem se od něj zase odtáhla, spíš sem ho ze sebe shodila dolů, na tohle nemám čas. Musím se nějak dostat pryč a to rychle. Zůstal sedět na zemi, když jsem se já zvedala. Zavřel oči, jakoby se snažil spát, možná mu bylo líto že jsem to přerušila, ale jeho smůla. Je nakažený, prostě a jednoduše se ho zbavím. Udělala jsem pár kroků ke svojí milované CheyTay LRRS a natáhla k ní ruku, přitom jsem očkem přejela na něj, furt tam ležel. Zasekla jsem se, ten pocit, toho temna, jakoby mě zase objal a vstřebal se mi přímo do hlavy. Ne nejsem nakažená, ale za tohle prostě nemůžu. Vzala jsem zbraň do rukou. No ne tak zase do rukou ale táhla jsem její konec po zemi za sebou k němu. Stojím nad ním a mám lehce pozvedlou hlavu, nevím co je to za pocity, chtít někoho zabít ale pokaždé mi tak rupne v bedně, nemůžu za svoje chování. Zvedla jsem zbraň a chytla ji do obou rukou, rukojeť jsem obrátila směrem k němu a zbraň sem držela tak pevně že se ani nepohla. Pozvedla jsem hlavu trochu výše, otevřel oči a sledoval mě, otupělým pohledem, takovým tím jak ty potvory prostě mají, i když on je jiný.

"Renner to schytal." <- Předchozí kapitola | Následující kapitola -> "Co ta věc chce?!"
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement