|4.Červená zóna | Renner to schytal.

3. july 2014 at 0:09 | Frankie Gray |  Červená zóna.

"Tereza"

Pořád tam toho doktora mydlím hlava nehlava, teče mu krev z pusy i z nosu. Možná už se na to ani nedá dívat ale jsem pekelně naštvaná. Připravil mě o moje kamarády, Adrianu o rodiče a bůh ví o koho všechno tyhle kluky co tu jsou s náma. Proboha, ten zmrd si zaslouží chcípnout i když mi to bude celkem blbí ho zabít a navíc by z toho byl průser, myslím že to generál ví že je to ten chlap co udělal ten lék. Ale asi sám netušil že se to zase o něco víc pokurvilo. Praštím s ním na zem. Sedla sem na zadek a začala si rukama mnout obličej. Bylo to na mě prostě moc. "To jste to kurva nemohl říct hned?! Ale co… to je jedno stejně tu zdechneme."pak mě to napadlo. Spojím se s Adrianou a řeknu jí ať se někde schová a mezitím mi vypadneme a pak se pro ni vrátíme. Teda doufám že se pro ni vrátíme. Nemůžu ji tu nechat. Dobře, říkám to pořád že ji tu nemůžu nechat ale já vážně nemůžu. Neodpustila bych si to. Zase se zvedám a upravuju si svoji vojenskou vestu, každopádně, měli by je zavést z jiného matroše, tohle se pořádně ani nedá nosit. Novak s obličejem přitisklím k podlaze nic neříká mlčí, stejně jako mi všichni teď asi trpí, ale zaslouží si to. Nic jinýho ho totiž teď v mojí přítomnosti nečeká. A teď hezky vypadneme ven. Pošlu jednoho z kluků aby otevřel dveře a prohlídl místnost jestli tam náhodou není nějaká ta potvora, určitě už se sem všechny nahrnuly, je tu okno, jo je. Sluneční světlo se sem prodírá jak nevím co. Možná se zase skovali, to je naše šance. Po jednom všichni odešli z místnosti a já za sebou, řekněme si to upřímně a doslovně, táhnu toho parchanta za ruku aby se nevypařil, i když tady by ho čekala jasná smrt, nic jinýho. Došla jsem tedy i s ním za nimi. "Máme to oddělat kapitánko? Nebo to přelezeme?" zeptal se jeden z kluků. Jenom jsem přikývla směrem k barikádě kterou tam postavili, ty chytrý kurvy. Začali odtláčet to auto a skříně, většinu věcí co tam zavazela.

Když bylo všechno pryč, jeden z kluků nasadil vědci pouta a odtáhl ho do mého humvee. Podívala jsem se na oblohu a pak směrem do středu města. Brzo zapadne slunce. Povzdechla jsem a vytáhla jsem vysílačku. "Adriano seš tam? Přepínám." Nic se neozvalo vysílačka jenom chrčela. Zkusila sem to znova. Pořád nic. Dobře, budu věřit a zkusím to až budu zase na základně. Došla sem za klukama, byli v tom autě naskládaní jak pytle s pískem. Dva z nich seděli s vědcem v kufru. Nic jinýho jim nezbývalo, Prošla sem branou a zavřela ji za sebou. Aby se nedostali ven, udělala jsem to jednak chytře a následovně. Na bránu byli připojeny automatické zbraně, které když se aktivovali zabili všechno živé co se potuluje kolem, hlavně zevnitř, z venku do ničeho nestříleli. Nastavila jsem to tam. Hlavně to nesmím zapomenout říct Adrianě. Teda samozřejmě pokud ještě dýchá. Nasedla jsem do Humvee a nastartovala jsem. Nebyli jsme tam tak dlouho aby se to nerozjelo. Auto se dalo pomalu do pohybu tak sem trochu šlápla na plyn. Koukla jsem letmým pohledem na kluka co seděl na místě spolujezdce a podala jsem mu vysílačku. "Každých 20 minut se Adrianě ozvy, pak to budeme zkoušet i na základně pokud se neozve." Podíval se na mě trochu jako že tomu nevěří. "Ale kapitánko, může být už…" už to zkusil říct ale můj pohled byl teď tak vražednej jako nikdy. "To je rozkaz vojíne!!!" zařvala jsem tak nahlas že už dokonce i v tom vědci hrklo. Ostatní kluci opět raději dělali že nic nevidí a neslyší. Ten co seděl vedle mě se podíval stranou a pak se podíval na tu vysílačku. Auto se pohybovalo celkem pomalu o což mi celkem šlo. Jak pomalu zapadlo slunce tak se ve zpětným zrcátku odrážel odraz jak slunce tak města. Byla škoda že to byla taková apokalypsa, jinak by to byl celkem pěknej pohled. "Tady Panther Actual, Adriano seš tam? Přepínám." Zkusil to. Ale nic se nazpátek neozvalo. Bože můj, to je horší než nějaká noční můra. Vždyť ani sami kluci nevěděj že je jí míň jak mě a jim. To sem neměla dělat, i když je dobrej Sniper měla jsem ji nechat na akademii delší dobu. Pořádně jsem stiskla volant a teď už jsem dokonce i přidala na rychlosti. V mžiku se auto z místa odtrhlo rychleji než předtím co jelo. Začala jsem zuřit, měla jsem nervy v kýblu. Generál mi lhal. To je zrada! Za to si nezaslouží být ani generál a už vůbec ne být u armády. "Zkus to znovu." Prohlásila jsem. Už byla skoro tma. Vojákovy poklesla hlavu a zase si přitáhnul vysílačku k puse. "Tady Panther Actual, Adriano, ozvy se. Přepínám." Zase nic tohle už je jako tyranství, je mi to fakt líto. Bože, já to Generálovy vytmavím to se bude divit, zmrd jeden. I když je pravda že jsem šla dobrovolně, tak jenom protože si pan Generál vydupal nejlepšího Snipera, což je mezi jednotkami jenom ona. Už se pomalu blížíme ke kasárnám a k základně. Ještě jsem stihla projet celý auto jedním pohledem. Byl docela smutný ale přitom dost naštvaný. "Kapitánko?" zeptal se jeden z kluků kteří seděli v zadu s tím Novakem. "Co je?" řekla jsem mírně naštvaným tónem a zaměřila jsem svůj pohled do zpětnýho zrcátka. "Budeme tam muset znovu?" zeptal se a trochu se i bál, ale nechci mu lhát, nechci bejt jako vědec kterej tohle všechno způsobil a ještě sem přilezl aby to tu prozkoumal. "Budeme muset, omlouvám se." Sjela jsem pohledem dolů a uhnula očima někam pryč. Vojákovy poklesla hlava, byl to zrovna ten, který má strach z krve což jsem si v první moment vůbec neuvědomila. Připadalo mi že se každou chvilku vyvrátí, ale nevyvrátil se. Otočil se ke všem zády a sledoval oblohu skrz zadní okno od kufru. Na tohle už nemám, je jenom štěstí že zachvilku budeme na místě. Prohlížela jsem si okolní krajinu když se předemnou začala objevovat brána do kasáren. Oddechla jsem si a přitom jsem zuřila ještě víc. Když sem auto zastavila všichni vyskákali ven, teda ne všichni. Ten kluk tam zůstal sedět a vůbec se nezvedal. Ostatní táhli toho vědce zavřít do nepřístupný místnosti. Obešla jsem auto ke kufru a podívala jsem se na něj. Měl skleněný oči a ještě do toho úplně rudý. Seděl tak že měl nohy z auta ven a zapíral se o zem, ruce měl založené a díval se směrem pryč, někam, no teď už spíš směrem k bráně. Na mě se ani nepodíval. "Je mi to vážně líto." Upřímně ani jsem si nepamatovala jeho jméno a je mi blbí se ho na to ptat. "To nevadí, možná proto jsem šel do armády, abych se naučil že je krev součástí války." Řekl to trochu smutně a zklamaně, chudák. Upřímně ani nevím co se mu předtím někdy v životě stalo že je takový. Pak ke mně konečně schoulel svůj pohled. "Věřím že ještě žije." Nejdřív jsem se chtěla zeptat kdo a pak mi to došlo. Chvilku jsem se na něj nechápavě dívala a on se usmál. Pochopila jsem, chce věřit, věří ale bojí se. "Myslím že žije, pokud ne tak uvidí ten mazec." Mrkla jsem na něj a naznačila mu aby se zvedl že půjdeme dovnitř. Samozřejmě to bez protestů udělal. Zvedla jsem se taky a jdu s ním dovnitř do budovy. On si to míří do svého pokoje, já naopak své kroky táhnu směrem za Generálem. Doufám že tam je. Ať si mě degraduje ale já mu klidně pěstí dám. Šla jsem tou chodbou a po cestě jsem zase narazila na Rennera, nechápavě se na mě podíval když mě viděl, asi očekával že budeme ještě na místě, blbeček namyšlenej. Když jsem ho míjela, měla jsem takovej vztek že jsem dokonce vyjela i po něm. Napřáhla jsem se a dala mu pěstí. Zmetek. Poskládal se na zem jak čerstvě opadaný listí. Rozzuřeně jsem na něj hleděla a přitom všichni, co šli tou chodbou též se zastavili a sledovali nás. Sesypanej na zemi se opíral o zeď a držel se za nos, mám sílu, to ví každý kdo mě zná. Potichu skuhral a snažil se ať ho nikdo neslyší. "Příště na mě tak nečum." Řekla jsem ostře a rozešla jsem dál, nějakej voják z cizí jednotky, ani ne z mojí, ani z jeho ho tam začal zvedat a vedl ho na ošetřovnu. Doufám že se tohle pan Generál dozví, ať vidí co se stane i jemu. Naštvaně jsem šla dál a zuřila jsem pořád stejně. Už jsem se blížila k té místnosti. K jeho vlastní, kanceláři pokud se to tak dá říct, a zjevně tam měl velký množství ostatních kapitánů, plukovníků a ostatního bordelu. Rozrazila jsem dveře a vletěla jsem dovnitř. Všichni se na mě dívají jak na idiota, co mám taky čekat, našla jsem ho pohledem mezi nima a jedním matným pohybem sem byla u něj a pořádnou mu vrazila do nosu a druhou do břicha. "To je za zradu, pane Generále!" zdůraznila jsem to. Nic neříkal asi mu došlo že jsem asi přišla na něco na co jsem neměla. Stál na nohách,byl přece kus chlapa, ne jak Renner, díval se na mě když se mu zpustila kapka krve z nosu. "Potom si tom promluvíme." Nikdo z těch co tam byli nechápali, asi čekali že mě hned vyrazí, utřel si rukávem krev z nosu a dělal že se nic nestalo. Otočila jsem se zády a dívala jsem se na ty všechny co tam stáli. Měli nechápavé výrazy, co čekat. "Jestli je mrtvá, tak vám ještě přidám a vyříkám si to tu klidně se všema." Šel ze mě strach, už od pohledu. Rozešla jsem se z místnosti ven a šla na ošetřovnu, zatím si to vybiju na Rennerovi.

"Adriana"

Pomalu jsem se postavila. Ani nevím proč, sledovala jsem tu věc jak jde na mě a byla jsem v klidu, ani kapička potu ani strach. Ta věc šla pomalu, v klidu jsem si sundala TC SRRT z ramene, sundala jsem tlumič a namířila přímo na něj. Lehce jsem přivřela oči a sledovala jeho pohyby, pořád se blížil, taková masa tkáně, ze které ještě rostli vlasy, něco to zahučelo a začalo se to rozbíhat, čekala jsem až bude dost blízko, byl asi 5 metrů odemně, trochu jsem zvedla hlaveň zbraně. Zazněl výstřel, rozprsklo se to předemnou jako když s vajíčkem mrsknete o zem. Krev šla podle směru střeli, proč? Protože používám speciální střeli, takže když se k němu kulka přiblížila, podtlak ho odtáhnul dozadu a donutil to udělat pár kroků pozpátky, krev všechna letěla daleko za něj až ke schodům. Stáhla jsem zbraň a napřímila jsem se. Absolutně jsem nechápala co to dělám. Než sem se vzpamatovala ty mrchy se vrhly od schodů a utíkali nahoru. Blik cvak, zase sem byla při smyslech, vletěla jsem do tý místnosti. A rychle za sebou zavřela, bože ta tma. Aspoň že už to přestalo řvát, tak nelidsky ale přitom mi bylo jasný že to řve člověk. Tak já musím teď najít kde rožnout někde to tu musí být. Začala jsem obcházet kolem zdi a cítila jsem jak ta věc zase poklidně dýchá, hlavně pryč od ní, spíš co nejdál. Nahmatala jsem kliku od dveří, vešla jsem dovnitř, krásně se tam dalo dostat. Prošla jsem skrz a konečně jsem nahmatala vypínač. Blik, konečně pořádný světlo, zajímavý nikde ani kapka krve. Tedy určitě ne v týhle místnosti, ale opět tu byl PC. Zdá se že jako světlo i tohle bude funkční. Tak jsem ho tedy zapla, jasně nezapnul se jenom jeden PC ale pár dalších monitorů napojených na zdroj v PC ale taky na nějaký přístroje asi tam v tý druhý místnosti. Byl tam obrys člověka a nějaký životní funkce, tep, tlak a ostatní, prohlížela jsem si to. Podle všeho všechno bylo v normálu. Pak na dalším monitoru byli nějaký hodnoty, asi nějakých chemických prvků či co. Zadívala jsem se tam, pak až sem si všimla že je tam nějaké zrcadlo. Jo ale tohle znám, to není zrcadlo, to je okno. Kdybych věděla jak rožnout v tý druhý místnosti tak se i podívám co tam je. Ale vidím leda tak kulový, než další vypínač, možná se to nastavuje někde v pc. Projíždím to tam a vůbec si nevšímám co a jak. Moje vysílačka. Drnčí jak prdlá. "Tady Panther Actual, Adriano ozvy se." Byl to nějakej kluk z mojí jednotky. Rychle sem brala vysílačku. "Sem tu Panthere, tak ráda tě slyším, kdy pro mě dojdete, toho kluka jsem ještě nenašla." Čekala jsem co mi řekne ale musí odpovědět co nejdřív přece na něj nebudu čekat jako idiot. "Hele, příjdeme pro tebe za delší dobu, Kapitánka ti radí aby ses někde nejlíp schovala." Řekl divně, tak jsem to teda těžce nechápala. "Jak jako? Vy pro mě nepříjdete hned?" to snad není pravda oni mě tu snad nechali. "Ne nepříjdeme, už tam ani nejsme. Takže počkej než se pro tebe vrátíme a ať seš kde seš, prostě tam zůstaň." Jo to je teda hodně pozitivní a od tebe pěkný že si mi to teda řekl. "No dobře, ale nemám tu moc jídla sebou, tak pro mě příjděte co nejdřív, jo a řekni Terce, že mi nic není a že sem si hezky zastřílela. Končím." Jo už mě nebavilo toho blbečka poslouchat, přece jenom by se mi pak chtělo jít ještě víc domů. Dobře, jsem tu defakto sama, vedle v místnosti někdo dýchá a převážně i řve. Chci domů. Hledím tu do nějakýho pošahanýho PC jak funguje ten člověk co je vedle a navíc sem ani nenašla toho kluka. Pořád mi to pípalo že je někde tady, ale je tu prd. Podle všeho byl ve vedlejší místnosti i mikrofón takže jsem slyšela jak dýchá, bože ať zdechne!! Bojím se ho. Udělala jsem pár kroků dozadu a opřela jsem se o zeď. Civěla jsem chvilku do skla a pak jsem koukla stranou. Zbraň mě tlačila do zad, raději si ji sundám. Hodila sem ji na zem kousek od sebe a zase sem se opřela o zeď zády, sjela jsem až na zem do sedu. Nechápu proč, ale zrovna v ten moment jsem si vzpomněla na Mamku, nejlepšího kamaráda a jak to říct, na svýho psa. Ten pes byl asi jedinej kterej umřel ještě před tímhle peklem, měl štěstí, což kamarád a moje Máma neměli. V hlavě se mi vybavila divná scéna, jakoby všichni odcházeli někam pryč. Nemohla jsem se udržet. Začala jsem brečet. Nechali mě tu kurva samotnou, proč? Nikomu sem nikdy nic neudělala, dobře možná jo ale to přece neznamená aby mě nechali v takovýmhle pekle, nebo znamená? To dýchání mě tak strašně stresuje, já chci aspoň vědět co to tam tedy je a jaktože se mě to nepokusilo zabít když to mělo možnost. Tak jsem se teda zvedla, zbraň sem nechala tam kde je a šla se zase podívat do pc jestli tam náhodou někde není jak rozsvítit to světlo. Projížděla jsem všechny soubory a sledovala všechny monitory co tam jsou. Našla jsem jednu složku. Bylo tam napsaný něco o zaktivování při záložním proudu, tady byl už asi ten záložní takže by to teoreticky mělo jít bez toho abych se snažila jít ještě rozchodit ten normální. "Jídlo…" cože? Koukla jsem ke sklu a sledovala jsem tu tmu co tam je, pak jsem se koukla po stole. Na kraji byl mikrofón vzala jsem ho do ruky. "Ty chceš jídlo? Máš hlad?" zeptala jsem se i když sem se bála. "Prosím." Zajímavou mluvu to má, podle tónu je jasný že je to předávkovaný tou blbou vakcínou na Rakovinu. No dobře, mám poslední svoje 3 tousty, když mu dám kousek tak by mi něco mělo zbýt. "Dám ti najíst, ale potřebuju tam nejdříve rožnout." Řekla jsem a přála jsem si aby to byl jenom sen. Opět to sen nebyl. Možná sem nechtěla být tak sama přece pořádně nejsem dospělá, potřebuju se s někým bavit. Hurá! V místnosti vedle se pomalu začala rozsvěcet světla, konečně jsem ho viděla. Spadla mi čelist. Vyjeveně jsem se dívala skrz sklo. Měl natočenou hlavu též ke sklu, jakoby mě viděl, ale neviděl, jenom o mě věděl, stejně jako já o něm před tím. Měl v sobě napíchané jehličky a různý věci. Měl no jak to říct, rozkalené oči, což je normální když jste nakažení, rozpijí se vám duhovky do oka, takže vypadáte lehce zvláštně. A navíc ještě do toho vám oči tak krásně vyblednou, skoro jakoby jste byli zombie, což fakt nejste, protože vám normálně bije srdce a mozek funguje, jenom má každého za ohrožení a pak dokonce vlastní tělo. Šlo na něm vidět že se snažil dostat dolů, byl poutaný k nějakému lůžku či co to je. Zápěstí měl krvavá, na nohách měl naštěstí boty takže tam se to anulovalo. Měl na sobě klasické oblečení vojáka. Je to ten kluk z té fotky, to už vím, ale proč sem pro něj teda měla jít když je z něj tohle? Pochybuju že ho jeho otec měl někdy rád, když mu tohle udělal, pochybuju že ten kluk do toho šel dobrovolně. Udělala jsem teda pár kroků ke dveřím a vytáhnula jsem z jedné větší, dejme tomu brašničky toust. Prošla jsem skrz do místnosti kde byl on. Hned se na mě podíval a vypadal fakt dost hladově. Asi proto pořád křičel, měl hlad. "Jmenuješ se Stark Sands?" zeptala jsem se ho trochu nervózně, i když zrovna tyhle věci moc mluvit neumí, možná si to pomatuje. "Jíst." No dobře tak to asi nebyla ta dobrá otázka! Došla jsem blíž k němu a než jsem se dostala k úrovni hlavy prohlížela jsem si jeho zápěstí, všude krev. Dobře takže šahat na něj asi moc nemůžu, to je první věc, ale strašně mě to lákalo. Na to já kašlu, dám mu ten toust celej, nebo mi sežere snad i ruku. Těhle věcí se totiž bojím stejně jako se bojím zombie. Ale maso nejedí, tedy určitě ne lidské. Rozbalila jsem ten toust celej, jsem praštěná, ale byl v něm narvanej salát, zrovna v ten den sem na něj měla strašnou chuť, tak doufám že žerou všechno. Natáhla jsem ruku k jeho hlavě a skoro sem mu s tím toustem mávala před obličejem. Díval se na něj ale nevypadalo to že by po mě vyjel. Dala jsem mu ho blíž k puse, ukousnul si a šlo vidět že se mu ulevilo. Všimla jsem si že v ten moment se celkově uvolnil a zjevně si to sousto vychutnával. Jak roztomilé, zrůdička co si vychutnává toust se salátem, a dietní colu by k tomu nechtěl? Dobře nebudu hnusná, čekám až si kousne znova, netrvá dlouho a má ten toust celej v sobě. Chvilku ho sleduju stejně jako on mě. "Pustila bych tě, ale chtěl by si mě zabít." Řekla jsem mu rovnou. To je super, fakt, krmím tady něco co mě normálně chce zabít a ještě z toho mám radost asi mi úplně ruplo v bedně. Možná není tak nebezpečnej, koukla jsem se do rohu místnoti. Je tam i kamera, moc pěkný, to určitě bude nahrávat záznamy. Rozešla jsem se teda zase vedle, přitáhla jsem si ke stolu s pc stoličku a sedla jsem si na ni. Začala jsem projíždět složku s nahrávkami a dívala jsem se. Dobře, tak nebezpečnej je stejně jako ostatní. Zaujalo mě video, kde mu také zkouší dát jídlo, jenomže to po nich hezky vyjel, proč nevyjel po mě? Nechápu to. Já ho tam krmím toustem a on je jak poslušnej pes, na tom video mu chtějí dát blbej čtvereček čokolády a on se tomu jednomu vědci chtěl zakousnout do ruky. "Takže, dejme tomu že už tě to přešlo?" prohlásila jsem když jsem si k sobě přitáhla zase mikrofón a koukala jsem skrz sklo. "Stark." Asi zopakoval to co jsem mu předtím řekla. Opravdu jako pes. "Dobře Starku, chceš abych na tebe mluvila? Zjevně ti to nevadí a vypadá to že tě to uklidňuje, asi jako mě." To poslední jsem řekla potichu. Ale asi mě stejně slyšel, podíval se zase směrem do skla a pozoroval ho. "Ne, nemysli si že se tě bojím, to by sis o sobě moc myslel, klidně tě můžu zastřelit." Řekla jsem v poklidu když se díval směrem na mě. Ušklíbla jsem se bavilo mě to na něj mluvit když mi ani neodpovídá ale ani pořádně asi neví že mu můžu něco udělat. Ale asi dobře ví že může něco udělat on mě. Měl už hezky vybledlou kůži, asi tam byl fakt dlouho, nesvítí sem slunce. "Proč se sem furt díváš? Už ti jídlo nedám ten zbytek je můj!" prohlásila jsem jako malé dítě co si zabírá půlku pískoviště. "Pustit?" haha, tak na to zapomeň kámo. "Ne nepustím tě, nechci umřít!" zařvala jsem do mikrofonu, už sem se lekla že zase začne řvát jak trefený ale otočil hlavu na druhou stranu a už jenom tiše dýchal. S povzdechem sem koukla stranou, teď už se semnou asi nebude ani bavit. No bavit jako bavit, ale až se dozví tohle Terka, Halelujah, to bude výbornej objev. Můžou mluvit, to by mě v životě nenapadlo, měla jsem za to že většina mozku v tomhle stavu přestane pracovat. Myslím že ty zrůdy napadlo už před tím že jsem tady, po chviličce už bušili na dveře a řvali přes sebe navzájem. Ale dostat se sem nemůžou po zavření jsou ty dveře zase jenom na kód, a navíc, kartu i kód mám já u sebe. Takže se sem nikdo nedostane tak možná já se dostanu ven. Nejsou zase tak chytrý, to je asi jediný co pořádně neuměj, otevřít dveře ale zbraně používat umí. Výborně, to je logika lidského mozku. No dobře, tak ho pustím, ale až po tom co se sem zabarikáduju, jsou tu skříně. Pár sem jich přesunula před dveře. Ještě aby ho tak napadlo rozbít okno, to bych asi byla v prdeli. No dobře tak dveře mám zabarikádovaný, teď ještě trochu upravit to sklo, ale jak? A nebo ne, kašlu na to. Došla jsem zase k počítači a zjišťovala jak deaktivovat ty posraný pouta co ho drželi na tom lehátku. Ha! Mám to. Chtělo to po mě zase nějakej kód, dala jsem tam ten samej od dveří. No dobře, takže jsem se trefila. Bliká mi do ksichtu nějaká tabulka jestli si chci příkaz potvrdit. Dotáhla jsem k sobě zase ten mikrofón a zhluboka jsem se nadechla. "Tak tě teda pustím Starku, ale nebudeš dělat kraviny." Hlas se mi chvěl jak něco, čehož on si asi teoreticky všimnul. Zase se podíval směrem ke sklu a zaleskly se mu mírně oči. Potvrdila jsem ten příkaz.

"Zatmění mysli." <- Předchozí kapitola | Následující kapitola -> "Šéf si to podělal"
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement