|1.Červená zóna | Nějaká mise?

10. november 2013 at 23:11 | Frankie Gray |  Červená zóna.

V první řadě, než budete moc začít číst, se chci omluvit. Většinou poznáte že děj je z dvou úhlů dvou holek. Rozdíly poznáte, pro případě se pokusím někdy nakreslit i jejich vzhledy a popřípadě to nějak více méně rozlišit.


"Adriana"
Běhal mi mráz po zádech když sem si četla jednu z takovýhle cedulí na fotkách na internetu. Jelikož jsem byla zrovna v jednotce která se tam měla vydat mi běhal mráz po zádech ještě více. Začala sem tiše klepat prsty do stolu a nervózně jsem se dívala na fotky zohavených lidí. "To je kurva hnus, nemůže tam jít někdo jinej?!" rozhoukla jsem se po celé místnosti. Měla jsem štěstí že tam zrovna teď nikdo nebyl a už vůbec ne někdo z naší jednotky. Ale jo byla jsem pěšák ale na tohle jsem nervy neměla. Určitě jsem nebyla jako Terka, je kapitánka a má už celkem dost vyznamenání. Původně jsem ani neměla být v její jednotce, jenom protože jsem takhle mladá. Ale to nikdo neví, jenomže ona mě potřebuje proto je to tak tajné. Dál jsem se dívala na ty nechutnosti, nejvíc mě dorazila fotka kde bylo malé dítě se sekáčkem na maso a řítilo se přímo na fotografa, ten ale asi podle všeho stihnul zmizet a přežít, protože kdyby ne, asi by se ta fotka na internet nedostala. Napjatě jsem seděla a hypnotizovala jsem monitor když se rozletěli dveře. Rána jako kráva. Ve dveřích stála Terka a marně mě hledala. Tak sem se lekla že jsem se zabarikádovala pod stůl. "No tak neblbni a vylez, na tohle vůbec nemáme čas." Založila si ruce a sledovala mě s takovým tím drsňáckým pohledem ala "Horatio Caine" . Já se ale mezitím stále drkotala pod stolem a nehodlala jsem vylézt protože na to místo, do červené zóny mě nikdo za boha nedostane. "Tak vylez nebo ti pomůžu!" ten tón jak to zařvala. No to už sem z pod stolu vyletěla dobrovolně. Defakto jsem vlastní ani nevěděla proč jdeme do té červené zóny a teď když jsem stála před Terkou, skoro se slzičkami v očích od toho jak jsem chtěla zuřit že nikam nepůjdu, jsem se to aspoň chtěla dozvědět.

"Tereza"
"Kapitánko, proč tam musíme?!" zamrčela Adriana. Jenom "Horatiovsky" jsem se na ni usmála a přejela jsem pohledem na ten její počítač na co se to tam dívala. Odhrnula jsem ji z cesty a šla se podívat blíž, přece jenom jak často můžete najít v poloprázdném pokoji osobu, která se dobrovolně kouká na takové hnusy. Upřímně, čekala jsem spíše že se bude dívat na obrázky medvídků, či hledat nějaké debilní kreslené seriály, než ty stupidní fotky z červené zóny. "Není to jedno? Buď ráda že jsem konečně nějakou misi našla." Prohlásila jsem sebevědomě, když sem odvrátila pohled na ni. Celá zbledla asi ji fakt nenapadlo že to bude můj nápad. Zase jsem se usmála a pak jsem se z ničeho nic začala smát. Vypadala tak divně že jsem musela. Sledovala sem jak ona sama na mě čumí s pootevřenou pusou a mírně přivřenýma očima. Bylo to komický, a ještě to dorazilo to že někde pod stolem vybrala pavučinu i s pavoukem, který se jí teď zrovna spokojeně spouštěl z ruky na zem. Pozvedla jsem hlavu a dál jsem zavelela. "Sbal se a vyrážíme, ještě s námi půjde nějaký doktor, nebo vědec, nebo co je to za idiota, však víš, takovej ten jak dávaj ty barevný ampulky k sobě, pak to slívají a většinou jim to bouchne do ksichtu." Když jsem to dořekla, stres z ní opadl, začala se sama od sebe smát, možná se jí ta hláška líbila, no já se musela smát sama dál. Všimla sem si že už ji ani nezajímá proč tam vlastně jdeme. Je to vlastně tajné, misi mi předal sám Generál a nechtěl aby se to někde profláklo. Já jsem byla už od rána ready. Takže osobně jsem se těšila na nějakou jednoduší misi, než byli ty v Iráku a v Číně. Ani si nejsem jistá jestli to bude jednoduchá mise. Ale dál jsem Adruš musela sledovat jak se stále stejně a neustále směje. "Tak jo, pohni si." To bylo poslední co jsem jí sdělila před tím než jsem vyplula z jejího pokoje si dochystat věci na misi, nesmím přece zapomenout na zbraně a na svůj přívěsek pro štěstí. Kdo ví kdy se může hodit.

"Adriana"
Dívala jsem se na Terku jak odchází a konečně jsem se přestala smát. Byla s ní sranda jako vždycky ale teď když zase odkráčela na mě dolezla opět deprese z červené zóny, raději jsem rychle zavřela dveře a šla se nachystat. Jsem zvyklá, že když jdu na misi, beru si sebou něco kde můžu poslouchat hudbu, to mě totiž poměrně uklidnilo, ale zase je pravda, že když jsem do ruky vzala jakoukoliv zbraň stal se ze mě vraždící stroj, možná proto mě měla Terka ve své jednotce. Umím totiž zamířit přesně a vždycky se trefím. To byla moje specializace, hlavní zbraň kterou jsem měla vždy v ruce byla CheyTac LRRS. S ní jsem se vždycky změnila v nelítostného vraha, odstřelovače, který brutálně provrtal lebku kulkou každému kdo mu vleze do záběru. Už jenom kvůli tomu o mě Terka neměla takovou starost, protože sem byla jenom díky tomu celkem daleko z dosahu nebezpečí, mohla jsem se vždy zamaskovat někam na střechu nebo na tiché a klidné místo. Samozřejmě si svojí CheyTac zabalím i na tuhle misi. Bez ní jsem jenom bezbrané a ustrašené děcko. Rychle sem zašmátrala do skříně abych vytáhla kufřík kde ji mám, musela sem ho oprášit protože jsem ji dlouho nepoužívala. Je to Jakobych objevila hračku kterou jsem kurva dlouho nemohla najít. Vytáhla jsem ji z kufříku, seskládala ji abych viděla znova jak vypadá v celé svoji kráse. Nabrala jsem ji do náručí a začala se k ní lísat. "Á, neboj se zlato jsme zase spolu a navždy." Bože já tu zbraň miluju, škoda že si ji nemůžu vzít za manžela, asi bych vypadala jako blázen ale takový vztah by byl dokonalý! Každopádně si musím pohnout, Terka už mi zase mlátí na dveře. "Pohneš si? Nebo se tam zase mazlíš s tou zbraní?" má snad rentgenový oči? Připadám si jakoby mě viděla. Ale raději to všechno zase sbalím, vezmu si ty druhý maskáčový kalhoty, tyhle máme jenom na chození tady po kasárnách. Ještě takový to černý tričko, bože kdyby mě viděla máma jak se do toho navlíkám asi by mi rozbila svoji oblíbenou čínskou vázu o hlavu. Miluju to tady aspoň tu máma není, a jediný co mi po ní zbylo, jsou nějaký stupidní gumičky do vlasů a album s fotkami. Ani nevím kde je můj otec možná už je taky posmrti, každopádně toho mi moc líto není. Dovleču na sebe všechny věci, vezmu si ještě mp4 se sluchátkama a svůj kufřík se zbraní, k tomu ještě nějakou menší zbraň aby byli jak střílet na blízko a vyběhnu ze dveří ven. Sakra, tam je zase lidí… bože můj zase nějaká pohotovost.

"Tereza"

Hledím na Adrianu jak vyoraná myš, protože jak se prodírá přes všechny ty lidi zamnou, s tou svoji zbraní. I když v akci z ní jde celkem respekt, na což jsem už stihla já sama přijít. Ostatní z mojí jednotky tu už jsou, já a Adriana jsme v mojí jednotce jediné holky. Ach jaké to štěstí. "Konečně se ploužíš, rychle musíme si pohnout auta na nás už čekají!" zařvu na ni a nejlíp ji táhnu hned za sebou, jsem raději když ji mám po ruce. Přece jenom je to prakticky dítě a já ji tu nemůže nechat zařvat. Blížíme se k východu. Zase míjíme jednotku, kterou mám asi tak ráda jako kyselinu. River runners 2, netuším proč se jim tak říká, i když je fakt že jsou někde docela rychle, skoro jako záplava. Nejvíce mě uchvacuje jejich kapitán. Jeremy Renner, nemá tolik vyznamenání jako já ale vytahuje se jako malej franta. Naše pohledy se ale docela nepříjemně setkali když sem ho míjela, stejně jako jeho jednotku. Je to celkem prcek ale opravdu toho jeho vytahování, snad nemá ani strop. "Rychle musíme si pohnout, jestli tu někdo z vás bez mího svolení zůstane, nechám ho vyřadit z jednotky!" zařvala sem na ty parchanty za sebou. U Adruš aspoň vím že to neudělá, beze mě se totiž ven ani nehne a nerada zůstává dlouho sama. Připadám si jako její máma a to sem ji ani neznala, jsem její jediná rodina jako ona moje. Každopádně musíme zrychlit. Řidič toho podělanýho Humvee je zřejmě nervní. Znám ho taky už celkem dlouho. Nechám polovinu naskákat do jednoho auta a já si s dovolením vezmu dva chlapy a Adruš do svýho Humvee. Nerada jezdím s tím kreténem, vždycky má blbé kecy na to jak to dlouho trvá. Na neštěstí ta červená zóna kam se máme dostat je od kasáren a základny nějakých 50 mil. Což opravdu není tak daleko, pojedeme asi dvě hodiny. Nejraděj bych se na to pravdu vykašlala ale když sem si to vybrala a Generál mi věří, nemůžu ho sklamat, přece jenom jde o jeho syna ale to před jednotkou zamlčím. "Doprdele!!" uvědomím si že sem zapomněla na toho debilního vedce. Prudce zastavím, ten idiot co řídí druhý Humvee už je ale v tahu. Je dobrý že ten vědec není tak blbej, těch 100 metrů utíkal za mím autem. Že bych mu ze srandy popojela? To neudělám zase tak zlá nejsem. Podívám se na Adruš která ho vyhlídne z okýnka auta, hned po tom si ten vědec nastoupí. Zajímalo by mě jeho jméno, když už chce tedy sedět v mím autě. "Omlouvám se zasekl jsem se bylo na chodbách moc lidí tak jsem se ztratil, jmenuju se Antonín Novak, jsem polák což asi víte." Neříkejte pane chytrý, asi jsem blbá, upřímně to že je polák jsem věděla to jeho blbí jméno ale ne. "No aspoň že jste si pohnul, musíme tam bejt co nejdřív, doufám že jste si nezapomněl ty zkumavky ať můžete nazbírat nějaký vzorečky." Pěkně s pinzetkou v ruce ohrabávat mrtvoly kterým pomalu roste třetí ruka a z huby jim lezou vnitřnosti. Mňam. Tohle jsem si už ale raději nechala pro sebe a šlápla sem na plyn. Kola trochu zahrabali ale auto se krásně a ladně odpíchlo z místa. Mám ten zvuk toho auta ráda. Je sice tma ale světla pěkně osvětlují cestu, jenom je problém že jsme ztratili to druhý auto. Debilní Novak!

Pokračování v další kapitole > "A zase ten Novak!"
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement