|8.Červená zóna | Co se s námi sakra stalo?

3. july 2014 at 0:24 | Frankie Gray |  Červená zóna.

"Tereza"

Slyšela sem lupnutí světla, někdo tu zase rozsvítil což mě probudilo. Otevřela sem oči a podívala se směrem ke vchodu do místnosti. Stál tam generál, pozoroval mě. Hodila sem na něj lítostný pohled. Že by sem se opravdu vzpamatovala? Nebo ne? Ukázal mi ať se zase usadím na židli u stolu, jak poslušný pejsek sem to udělala. Nějaký voják tam generálovi donesl židli a ten si hned sednul naproti mně. Pozoroval mě, a já ani nemám tu sílu se mu podívat do očí. "Jeden mrtvý, jeden ve vážném stavu, o další pochyb že se vrátí a vy tady v tom lepším případě na svěrací kazajku." Promnul si obličej. "Upřímně řečeno, takhle se to tady ještě nikdy nesralo." Dodal a já sem raději mlčela, už nemám sílu na něj vztáhnout ruku, natož na něj řvát. Je to pryč, moje ego, všechno. "Že by 24 hodin tady udělalo svoje?" zeptal se mě ještě, já se pořád ale dívám někam stranou i kdybych věděla co na to říct, stejně nevím, nejsem si jistá, to se mi ještě nestalo.
 

|7.Červená zóna | Cítím se jak jedna z nich.

3. july 2014 at 0:22 | Frankie Gray |  Červená zóna.

"Tereza"

DOPRDELE co to zase je?! Já ten budík snad rozbiju!! Bože takové krámy tady, kdo to sem dal vůbec. Hmátla sem po tom budíku a hodila ho někam do hajzlu, fakt zabiju toho co ho sem strčil. I když to zvoní snad každýmu v 6 hodin ráno, ale vždyť já sem ani pořádně nespala! I když ta moje momentální poloha je fakt zajímavá, než abych se probudila na posteli ležím tu na zemi s tenisovou raketou v ruce a s nohama pod postelí. To je fajn, hlavně že nevím co sem večer dělala, počkat … už vím. Pomalu jsem se posbírala ze země a promnula si obličej, už je mi trochu líp. Drápu se na nohy, raketu sem hodila na postel a pořádně se protáhla. Rozhlídla sem se po místnosti, kurva, ale to není můj pokoj. Někdo zamrčel na posteli tak sem se tam hned podívala. Michael! DOPRDELE?! Jak jsem se dostala do kámoščinýho pokoje? Michael něco zaskuhral, zabalil se do její peřiny a dál jí slintal na polštář, no fuj. Mám lehkej tik v oku, koukla sem směrem k oknu, je světlo, to je fajn. Na chodbě jsou slyšet hlasy, jakoby se nic nestalo, to je taky fajn. Bože, měla bych si jít hodit sprchu.

|6.Červená zóna | Co ta věc chce?!

3. july 2014 at 0:18 | Frankie Gray |  Červená zóna.


"Tereza"

Kráčela jsem onou chodbou k sobě a přitom jsem si přála aby se tenhle den nikdy nestal a aby bylo zase všechno ok. Napadlo mě zajít už konečně za tím klukem který se bojí krve, přece jenom jsem tam měla namířeno dřív než mě přepadl Renner, tedy spíš já jeho, debila.No dobře nebyl zrovna nejlepší nápad jít za Rennerem to byla moje vlastní blbost a měla jsem si to rozmyslet dřív než jsem to udělala, zdrželo mě to a to celkem dost, taky mě celkem zdržel Generál, klukovy jsem to slíbila ale všichni mě brzdí, idioti. Pomalu našlapuju tou dlouhou chodbou a přemýšlím jestli jsem přece jenom k Rennerovy nebyla moc krutá. Bylo poměrně ticho na chodbách už nebyl vlastně vůbec nikdo a já si jenom tak v klidu našlapovala. Ozvala se obrovská rána, z ničeho nic. Zasekla jsem se na místě a svět jakoby se prudce pohl z toho že se zastavil čas. Ta rána byla výstřel, ozval se někde ne moc daleko předmnou. Rychle jsem se rozběhla, myslím že ten výstřel vzbudil víc než polovinu lidí co momentálně spali, z pokoje toho kluka co se bojí krve vyběhl další kluk z naší jednotky a vypadalo to že se sebou sekne jak rychle z toho pokoje utíkal, zastavil se až u mě chvilku se na mě divně díval a pak se vytratil. Nechápala jsem a doběhla jsem do pokoje. Možná to bylo za trest nebo už fakt nevím, možná to bylo taky protože jsem neuměla projevit city. Padla jsem na kolena a z očí se mi spustili slzy, zakryla jsem si pusu abych nemohla křičet, přece jenom jsem já ta drsná. V ten moment jsem si taky vzpomněla na jeho jméno. Byl to Joey. Vím, nebo spíš jsem si naprosto jistá že nebyl nakaženej nebyl! Leží tam na zemi, spíš jenom jeho tělo, hlava je teď asi po celým pokoji, bože, proč on? Možná to nezvládl, ale sakra proč?! Doplazila jsem se až k němu a to tělo i když nemělo hlavu jsem obejmula a brečela jsem jako malé dítě, kousek od něj na zemi ležela zbraň. "Promiň Joey.." vykoktala jsem když jsem ho objímala, to tělo. Šlo z něj ještě teplo. Brečela jsem, už jsem nemohla jinak bylo toho moc, moc se toho stalo a s většinou z těch věcí jsem nemohla ani nic dělat. Vojáci kousek zamnou mě začali tahat od toho mrtvýho těla. Už nemůžu fakt ne. Vytáhli mě před pokoj a opřeli mě o protější zeď, byla jsem jak omámená a zapřela jsem se hlavou o dřevěnou desku co byla v té úrovni. Jak zhypnotizovaně jsem čuměla do stropu a z očí mi stále tekli slzy. Ten kluk byl vždycky tak milej ale o tom že se bojí krve mi měl říct hned ne až po tom co viděl takovej marast. Začala se mi třást brada, blbeček, schovala sem obličej do dlaní a brečela jsem zase o něco více, jakobych kňučela ozívalo se to celou chodbou, vojáci zatím jeho tělo odnesli pryč a dveře pro jistotu zavřeli, přišel generál i s tím klukem co byl s Joeyim na pokoji. Generál si ke mně klekl a položil mi ruku na rameno. "Nebyl nakažený, to pro vás musí být pozitivní ne?" strhla jsem jeho ruku ze svýho ramene. "Je mi to u prdele!!" zařvala jsem na něj a rychle jsem se zvedla, rozběhla jsem se do umývárny která byla na druhé straně kasáren. Míjela jsem vojáky kteří na mě trochu zvláštně čuměli, byla jsem totiž skoro celá od krve a taky pořád jsem. Došla jsem dovnitř a jak se tak zbrzděné rozhlížím a hledám sprchy vykoukne na mě z jedné nějakej voják. "Tohle jsou ale pánský sprchy hele!" houkl na mě, došla jsem k němu a ze sprchy jsem ho vyhodila, můžu říct že měl celkem velký nářadí, ale to je jedno, přetočila jsem kohoutek aby tekla jenom studená voda a vrazila jsem pod proud ze sprchy hlavu. Úžasnej pocit. Dobře uznávám už chci zase zpátky domů, vlastně už ani nevím kde je můj domov, sakra, jsem tu pěkných 5 let, na což jsem zase úplně zapomněla. Stojím tam dál v té sprše a ta ledová voda mi hezky doráží na hlavu, chce to klid, jasně, klid kterej nemám.
 


|5.Červená zóna | Šéf si to podělal.

3. july 2014 at 0:13 | Frankie Gray |  Červená zóna.

"Tereza"

Mířila jsem směrem na ošetřovnu, teď už jsem měla pořádnej respekt asi u všech co tam byli. Každej na mě zavadil pohledem když sem se hrnula svým svižným krokem. "Kapitánko?" slyšela jsem za sebou hlas jednoho kluka z jednotky, zněl celkem radost i když asi nevěděl co sem právě udělala, budiž. "Ano?" koukla jsem se přes rameno, hrnul se za mnou a žduchal do ostatních aby se ke mně prodral. "Kapitánko, je naživu!" zastavila jsem se, v tu chvilku ten maník do mě vrazil a ti co šli za ním se přidali, jelikož je tam frmol a já zrovna zatarasila cestu. Bylo jich moc neudržela jsem rovnováhu a spadla jsem na zem. Proč ne. Oni všichni na mě, ne tak úplně na mě ale sotva sem se mohla hnout. Ještě že jsem spadl na hrudník. Zase se to tam všechno zastavilo. Jelikož sem byla zase tím kdo to způsobil, raději sem to nekomentovala. Když se všichni zvedli ten kluk pomáhal vstát mě. "Takže se ti ozvala?" no to doufám! Pokud to nebyla ona tak jsme to dopracovali celkem daleko. Zase sem se rozešla směrem na ošetřovnu a on šel samozřejmě zamnou. "Ano někde se schovala, prý vám mám vzkázat že jí nic není a že pár těch zmetků zastřelila." Takže se už nějak zabavila, skvěle, teď se jdu ale bavit já tak raději odkráčej než ti taky něco udělám. "Dobře, zítra pro ni zajdeme už to nemá cenu, věřím tomu že toho kluka nenašla, nepletu se?" jenom mi přikývl a pak se mi ztratil v dalším davu. Já už byla dávno u ošetřovny rozrazila jsem dveře. Medik se na mě divně podíval a čekal vysvětlení, byl to můj známý. "Kde je?" zabrousila jsem pohledem na něj. "Kdo?" trochu překvapeně se zeptal ale já už dávno přejížděla pohledem po celé místnosti. HA! Támhle je, sedí u okna a v nosu má nacpanou vatu. Ty zmetku. Rozešla jsem se přímo za ním, ale do cesty mi skočil zase Medik.

|4.Červená zóna | Renner to schytal.

3. july 2014 at 0:09 | Frankie Gray |  Červená zóna.

"Tereza"

Pořád tam toho doktora mydlím hlava nehlava, teče mu krev z pusy i z nosu. Možná už se na to ani nedá dívat ale jsem pekelně naštvaná. Připravil mě o moje kamarády, Adrianu o rodiče a bůh ví o koho všechno tyhle kluky co tu jsou s náma. Proboha, ten zmrd si zaslouží chcípnout i když mi to bude celkem blbí ho zabít a navíc by z toho byl průser, myslím že to generál ví že je to ten chlap co udělal ten lék. Ale asi sám netušil že se to zase o něco víc pokurvilo. Praštím s ním na zem. Sedla sem na zadek a začala si rukama mnout obličej. Bylo to na mě prostě moc. "To jste to kurva nemohl říct hned?! Ale co… to je jedno stejně tu zdechneme."pak mě to napadlo. Spojím se s Adrianou a řeknu jí ať se někde schová a mezitím mi vypadneme a pak se pro ni vrátíme. Teda doufám že se pro ni vrátíme. Nemůžu ji tu nechat. Dobře, říkám to pořád že ji tu nemůžu nechat ale já vážně nemůžu. Neodpustila bych si to. Zase se zvedám a upravuju si svoji vojenskou vestu, každopádně, měli by je zavést z jiného matroše, tohle se pořádně ani nedá nosit. Novak s obličejem přitisklím k podlaze nic neříká mlčí, stejně jako mi všichni teď asi trpí, ale zaslouží si to. Nic jinýho ho totiž teď v mojí přítomnosti nečeká. A teď hezky vypadneme ven. Pošlu jednoho z kluků aby otevřel dveře a prohlídl místnost jestli tam náhodou není nějaká ta potvora, určitě už se sem všechny nahrnuly, je tu okno, jo je. Sluneční světlo se sem prodírá jak nevím co. Možná se zase skovali, to je naše šance. Po jednom všichni odešli z místnosti a já za sebou, řekněme si to upřímně a doslovně, táhnu toho parchanta za ruku aby se nevypařil, i když tady by ho čekala jasná smrt, nic jinýho. Došla jsem tedy i s ním za nimi. "Máme to oddělat kapitánko? Nebo to přelezeme?" zeptal se jeden z kluků. Jenom jsem přikývla směrem k barikádě kterou tam postavili, ty chytrý kurvy. Začali odtláčet to auto a skříně, většinu věcí co tam zavazela.

|3.Červená zóna | Zatmění mysli.

3. july 2014 at 0:06 | Frankie Gray |  Červená zóna.

"Adriana"

Brr, to je hnus. Jdu sama, všude kolem je krev a někdo na mě pořád čumí. Co sem komu udělala. Vytáhnu nějakou krabičku co mi dala Terka. Bliká tam nějaká červená tečka to bude asi on, ta zelená jsem já. On se nehýbe, to asi bude dobře schovanej, podívala jsem se na tu jeho fotku jak jsem tak šla. Něco mě donutilo se zastavit. Cítila sem za sebou takovej temnej pocit jakoby tam někdo stál. Bojím se ale stejně se otočím. Nikdo tam není. Fakt mi tady z toho hrabe. "No jo, chtělo by se to trochu odreagovat ale není kde." Povzdechnu si pro sebe a jdu teda dál. Já tak kurva nechci chodit sama!! Asi už vidím kde je. Je to poměrně velká prosklená budova, sice ne celá ale ten předek je prostě prosklený, už ne moc, ale je. Visí odtud mrtvá těla, na zemi jsou taky a části těl. Začínám mít pocit že to začalo tady, ale proč by se tu ten kluk schovával. Jdu teda opatrně dál. Slyším v okolí i divný zvuky to asi dělají ty odporný velký potvory co tu chodí. Myslím ty zmutovaný lidi. Vytáhnu svoji CheyTac a poskládám ji dohromady, zase tak těžká není takže se dá v pohodě táhnout v obou rukách sice je to docela divný ale zvládám. Jdu opatrně ke vchodu. Tiše jako mravenec. Kašlu na toho malýho hajzla co tahám všude sebou. CT SRRT je bezpečnější. Navíc se mi s ní dobře míří i když se nedívám do toho dalekohledu. Potichu otevřu dveře a kouknu ještě za sebe jestli tam někdo nejde. Vstupuju dovnitř. Naproti sobě celkem ale daleko vidím dva výtahy, oba jsou otevřený a nemůžou se zavřít dobrý psycho, pořád dokola zvoní že se zavřou ale vždycky narazí na ty těla co leží mezi dveřma. To je odporný, zvednu zbraň víc na úroveň hrudníku a zacpu si nos. Musím to tam celý projít a najít toho kluka ať můžu vypadnout. Jdu pomalu, teda spíš opatrně našlapuju, už sem stihla prohlídnout 5 místností, jsou čistý. Teda jak se to vezme, prostě tam nikdo není. Uslyším zvuky, KONEČNĚ, budu moct někoho zastřelit. Tiše se přesunu ke dveřím, jenom lehce tam nahlídnu. CT SRRT má tlumič takže když vystřelím nevyburácí to celou budovu. Je tam nějakej chlap, v ruce drží násadu od smetáku a tak nějak má už od pohledu nohy na sračky. Myslím chodidla, čeká asi na to až někoho zabije. Nevšiml si mě. Přejdu do podřepu. Nastavím si zbraň. Hezky mu namířím na hlavu. Přivírám oči a vystřelím. Hned se složí k zemi, čistý průstřel. Hlavu má teď na sračky, hajzl jeden. Musím se usmát, už si připadám trochu líp. Zase se teda zvednu a jdu dál, asi budu muset po schodech. Přičemž si připnu na zbraň pás abych si ji mohla hodit přes rameno a nést ji na zádech. Jdu tedy k těm schodům přitom se ještě ohlížím. Začínám mít zase strach že jich tam bude víc. Což je asi pravda, ve dne nejsou tak agresivní jako v noci. To je pak o hubu, četla jsem si to na netu. Udělám první krok do schodů jsou to takový ty rádoby umělecký železný schody, takže jde skrz ně krásně vidět pod sebe. To je ale pěkný plus když mi někdo bude chtít rozsekat nohy určitě se mu to povede. No kašlu na to jdu po těch schodech víš a víš. Zase ten pocit. Zase se zastavím. Připadám si jakoby zamnou někdo stál. Mám ten pocit od tý doby co sem vlezla do toho města bože. Teď se ale otočit nechci. Kdyby tam totiž někdo byl už by se mě pokusil zabít jdu dál. Měla bych ale někam zapadnout a ozvat se Terce nebo bude mít zase kecy.


|2.Červená zóna | A zase ten Novak!

2. july 2014 at 23:58 | Frankie Gray |  Červená zóna.

"Adriana"

Nebudu ze sebe dělat blbce, a ani z Terky přece jenom vůbec nevíme kde až je to druhý Humvee. Předpokládám že ten vědec za mnou si bude hrát na chytrýho už jenom podle toho jak se představil. Měla jsem sto chutí si posunout sedačku dozadu ale jelikož tam byl jeden z kámošů tak jsem se na to vykašlala. Beru tedy do ruky vysílačku. "Panther revolution, tady Panther actual kde jste? Přepínám." A teď jenom čekám na odpoveď. "Ten už je určitě na místě, jak ho znám, ta jeho zmatená jízda nezná hranic." Pronesla Terka trochu naštvaně, ale to bylo v tuhle dobu normální, asi se zase nevyspala. Čekám dál na odpověď. "Panther actual, tady Panther revolution jsme 36 mil od místa určení, kde jste vy? Přepínám." To si dělá srandu ne? To snad celou cestu jeli 130 mil v hodině. "Kretén.." dodala Terka hned po tom co se ozvalo pípnutí vysílačky. V tom se do toho vložil ten užehlenej idiot, myslím toho doktora, byl mi tak strašně nesympatický a jak se přiblble culil, hned bych mu jednu vrazila. "Tak taky zrychlete ne?" tak jsem teda začala být akční já. Otevřela jsem okýnko dokořán, samozřejmě všechen vítr co se rval do auta šel přímo na něj. Byla to dobrá kombinace hlavně když auto zrychlilo. "Bože! Vdechl sem brouka!" začal kašlat mezitím co si stěžoval. "Jste vy vůbec normální?!" na rozdíl od vás asi jo. "Omlouvám se pane už se to nebude opakovat." Přece jenom jsem si musela udržet limity a i když to byl jenom vědec pořád byl někde nademnou. Ale stále byl pod Terčinou hodností, takže to bylo i tak v pohodě. "Za 1 hodinu tam budem." Pronesla Terka, už byla celkem v cajku, to s tím okýnkem jí trochu zvedlo náladu. Kdyby nás totiž nezbrzdil už by jsme tam možná taky byli. "Spoj se s druhým autem." Dodala klidně a já už brala do ruky vysílačku. "Panther revolution, tady Panther actual nahlašte svoji pozici. Přepínám." Ozvalo se klasické chrčení. Čekám na odpověď, stihnu ještě projet pohledem celé auto, no… celé aspoň nevidím na toho idiota. "Panther actual, tady Panther revolution, za 10 minut jsme na místě, budeme vás čekat, přepínám."


|1.Červená zóna | Nějaká mise?

10. november 2013 at 23:11 | Frankie Gray |  Červená zóna.

V první řadě, než budete moc začít číst, se chci omluvit. Většinou poznáte že děj je z dvou úhlů dvou holek. Rozdíly poznáte, pro případě se pokusím někdy nakreslit i jejich vzhledy a popřípadě to nějak více méně rozlišit.


Povídka: Červená zóna | Zone of fear and blood

10. november 2013 at 23:00 | Frankie Gray |  Červená zóna.

Autor: Frankie
Název: Červená zóna | EN: Zone of Fear and Blood
Žánr: Sci-fi, Horror
Děj: Rok 2015, Evropa

Upozornění: Hrubá mluva, Sex, Násilí

Postavy: Jsou založené na reálných lidech. Především na hercích, to ostatní jsou tak nějak... lidi které znám.

Útržek: "Na začátku byla nemoc. Každý ji zná jako Rakovinu. Něco málo se o téhle nemoci ví, ale ne tolik aby se dala kompletně vyléčit ať je v jakémkoliv stadiu. Každý den na tuhle nemoc umírají stovky až tisíce lidí.
Dnes se to mělo ale změnit. Na trh přišel lék, který měl rakovinu zastavit ať byla ve svém ničení jak daleko chtěla. Revoluční přípravek který zasáhnul v pravý čas. Tak to říkali v reklamách, všichni tomu věřili do té doby, až když se začalo dít to co se rozpoutalo hned po tom. Když pilulka přišla do styku s lidskou tkání, po dvou až třech dnech, se lidské tělo začalo mutovat a měnit, člověku chlupatila kůže, rostli mu delší nehty a zuby. Podle všech informací, tohle bylo to nejlepší co se mohlo stát. V horším případě jste se snažili zabít všechno živé kolem sebe, váš mozek vypnul, nebo spíše začal fungovat jako by se chtěl sám zničit, začali zvracet vlastní vnitřnosti, lámali si vlastní končetiny, vydrápávali si oči. Jenom díky tomuhle, vznikla v polovině státech karanténa. Zatím byla na oranžovém bodě, což mělo ten význam že na tom Evropa a USA nebyli tak špatně. Všechno to vypadalo tak že se to opět může vytratit. Ale všechno je to jinak.

"Vítejte v červené zóně" "

Program použitý ke psaní: Microsoft word.
Prozatimní počet stran: 29
Prozatimní počet znaků: 100 000
Prozatimní počet slov: 22 940

Stav: Rozepsané

Vítám vás na novém blogu!

9. november 2013 at 23:22 | Frankie Gray
Ahoj.

Takže vás chci pozdravit u sebe na mém novém blogu. Budu se tu věnovat hlavně povídkám, které moje mysl pustí ven a dále pak tak nějaké inspirující hudbě nebo básním. Moje tvorba je převážně depresivní, sci-fi s kapkou humoru, někdy si připadám jako blázen při psaní povídek, ale to je detail.

Každopádně ještě pracuju na designu který není hotový, ale brzo bude, bude to chtít ale asi kávu :D

Where to go next